Popularita knih izraelského historika Yuvala Noaha Harariho spočívá ve schopnosti natolik zjednodušit složité věci, až jim porozumí i masa lidí, kteří by se o podobné problémy jinak ani nezajímali.
Českem prošlo strašidlo „neomarxismu“ a ukázalo, jak malověrní jsou obránci starých pořádků
Revoluce se nevyhrávají ani na Letné, ani na Václavském náměstí. Zvítězí, až když se prosadí i v odlehlých koutech země. Nezapomínejme na ně.
Antonio Vivaldi se stal součástí světové popkultury. Notorické melodie jeho Čtvera ročních dob, dokola hraného také pražským turistům, jsou podobně známé jako Mozartova Malá noční hudba nebo Beethovenova Devátá. Zato Vivaldiho operní tvorba obecně známá není.
Ano, protest doprovázený stávkou je vždycky jistým druhem vydírání a sociálního násilí. Tím jsou ale nedůstojné mzdy také. Stávka společnosti pomáhá. Otevírá jí oči.
Festival dokumentárních filmů v Jihlavě včera večer vyhrálo Sólo, hluboký lidský příběh o klavíristovi, který se skrze nástroj udržuje při životě a také se fixací na něj odcizuje od společnosti.
Kdyby to nebylo k pláči, člověk by se nepřestával smát. Zatímco se nad půllitrem dohadujeme, jak nemocná je Greta Thunbergová, schvalují Němci jedno klimatické opatření za druhým. Lze se tomu jistě po česku posmívat, ta rozhodnutí ale dopadnou i na nás - ekonomicky vzato 17. spolkovou zemi.
Režisér Dušan David Pařízek, který po odchodu z pražského Divadla Komedie působí v Německu a Rakousku, v lipském divadle Schauspiel nastudoval hru Die Hermannsschlacht (Heřmanova bitva) od Heinricha von Kleista. Pustil se tím na jeden z nejtenčích ledů v německé společnosti.
Zemřelý zpěvák byl za živa projekčním plátnem našeho svědomí. Čím se pro nás stane po své smrti?
Naši jižní sousedé šli včera volit. Většina jich hodila hlas dosavadnímu lidoveckému kancléři. Stalo se tedy v Rakousku vůbec něco, co stojí za pozornost? Jednoznačně ano.
Kultura u nás tře bídu, platy jsou nedůstojné, hřímá ministr. A slibuje nápravu. Dobře se to poslouchá. Je-li to ale taková hrůza, proč si jí všiml až teď, když ve vládě už čtyři roky seděl?
Bublina praskla. Nabarvené ptáče po úspěchu v Benátkách konečně vletělo do českých kin. A velmi rychle ukázalo, že nejde o perverzní film plný nevydýchatelného násilí, kvůli němuž je třeba odcházet z biografu. Široce sdílené obavy o psychické zdraví citlivých povah nejsou namístě a... A konec ironie, protože umění a vztah k němu jsou vážnou věcí. Tak jako film Václava Marhoula.
Zahajovací koncert sezony je podle tradice spojen s jistou slavnostností a očekáváním. Orchestr ukazuje, čeho je schopen, a volba dramaturgie se bere jako příznaková, neboť se v ní odráží umělecké zaměření tělesa.
Ve východním Německu to vře. Nebouří se ale lid, jak by se mohlo zdát. Jen jedna elita proti druhé.
Ministrem kultury bude Lubomír Zaorálek. Dlouholetý místopředseda sociálních demokratů a ministr zahraničí v Sobotkově vládě. Nic tomu nebrání: souhlasí ČSSD, premiér Babiš i prezident Zeman. Ten asi už zapomněl na dobu, kdy Zaorálka označoval za šedou myš, která se veze, prázdně mluví a nic nedělá. Zapomněl zjevně i Andrej Babiš, který se v soukromí o budoucím ministrovi kultury vyjadřoval velmi hanlivě.
Rozmarné politické léto skončilo, začíná normální sezona. Bude jen trochu jiná, než jsme si zvykli, protože na letní politickou soap operu kolem odvolávání ministra Staňka se hned tak zapomenout nedá.
Na první pohled to byl od pražské Hunt Kastner Gallery skvělý nápad: u příležitosti jubilea uspořádat jakýsi remake slavné výstavy Zory a Jana Ságlových z roku 1969.
Po třiceti letech svobody potřebujeme místo petic proti zapomínání novou revoluci. Ve vlastních hlavách.
Den po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem otiskl časopis New Yorker komentář, který spisovatelka Toni Morrisonová nazvala Making America White Again, tedy Učinit Ameriku znovu bílou.
Ekologismus, ekoterorismus, ekofašismus, ekosocialismus, klimatický alarmismus… Už jen četnost nálepek svědčí o tom, že se něco děje. Roste strach ze změn, které přicházejí, ale tak úplně si s nimi nevíme rady. Bojíme se a přemýšlíme, co udělat, abychom jim zabránili. Největší strach ale máme sami ze sebe. Rostou naše obavy z člověka. Z toho, co jako kulturní bytost řízená ideologiemi dokáže.
