Ač se odhady liší, první světová válka stála život zhruba 20 milionů lidí. Když už se zdálo, že si svět oddechne, ve čtyřech vlnách udeřila dosud nejničivější epidemie v dějinách, španělská chřipka. Usmrtila dalších asi 50 milionů osob. Není divu, že těch několik málo let dodnes představuje vděčný námět uměleckých děl, filmy počínaje a česky nedávno vydaným románem Louise de Bernièrese konče.
14. února 1895 měla vyvrcholit kariéra irského literáta a dandyho Oscara Wildea. Jeho nejnovější, hvězdně obsazená hra Jak je důležité míti Filipa měla premiéru v módním londýnském St. James’s Theatre před zraky vybrané společnosti a renomovaných kritiků. I přes některé negativní ohlasy se rozpustilá fraška stala událostí sezony a dalších šest týdnů se hrála před vyprodaným sálem.
Když těsně před Vánoci ve věku 87 let zemřela spisovatelka a novinářka Joan Didionová, nekrology oplakávaly jeden z nejzářivějších hlasů americké literatury, vůdčí osobnost stylu zvaného nový žurnalismus či nekompromisní a chladnokrevnou pozorovatelku USA.
„To, co jsme, z nás udělalo naše trápení, nic to nevyléčí, jen čas,“ říká Jer, jedna z postav česky nedávno vydaného románu Doživotí od irského prozaika Billyho O’Callaghana. Mluví k dceři, jíž právě zemřelo novorozené dítě.
Dramatik Oscar Wilde slavně prohlásil, že vůči historii máme jedinou povinnost: přepsat ji. Jedna věc je samozřejmě činit tak z ideologických důvodů. Když ale romanopisci ve 20. století přestali za každou cenu popisovat „pravdu“ a našli odvahu nakládat s letopočty či skutečnými postavami volněji, značně si rozvázali ruce.
V roce 1945, kdy ulice anglických měst lemují nevyspravené nebo zdevastované budovy, vybombardované pozemky jsou zavalené sutí a domy připomínají ohromné zuby, ze kterých někdo vyvrtal kaz, se odehrává v češtině nedávno vydaný román skotské spisovatelky Muriel Sparkové. „Všichni slušní lidé byli chudí, alespoň se to obecně předpokládalo, a ti nejlepší byli chudí duchem,“ píše.
Devadesátiletá kanadská spisovatelka Alice Munroová vypráví zdánlivě obyčejné příběhy, přesto za ně dostala Bookerovu i Nobelovu cenu za literaturu. Kvalitu jejích textů potvrzuje i její nedávno vydaný povídkový soubor Přítelkyně z mládí.
V seznamech africké literatury přeložené do češtiny bije do očí jednoznačná nadvláda Nigérie. Svůj podíl na disproporci má i pravděpodobně nejznámější tamní autorka současnosti, Chimamanda Ngozi Adichieová. Nakladatelství Host už jí vydalo bestseller Amerikánu, dva svazky feministických esejů a nedávno také v těsném sledu prvotinu Půl žlutého slunce a druhý román Purpurový ibišek.
42 stupňů severní šířky, 71 stupňů západní délky. 17 tisíc obyvatel. Místo obklopené javorovými lesy, které na podzim hrají všemi odstíny červené. Řeka Merrimack, proslulá kouzelnými vodopády, jimiž migrují lososi a pstruzi. Na místních polích se odnepaměti dařilo kukuřici, fazolím a dýním.
Čím je rozsahem nevelký román Normální lidi irské autorky Sally Rooneyové tak výjimečný, že se na něj ve Spojeném království krátce po vydání stály fronty, a některá knihkupectví musela dokonce omezit počet výtisků prodaných na osobu?
Podle Oscara Wildea "děti začínají tím, že své rodiče milují, později je soudí a zřídka, pokud vůbec kdy, jim odpouštějí". Citát jednoho z nejvtipnějších a nejsžíravějších glosátorů britské společnosti zároveň vystihuje klíčové téma tamního současného prozaika Edwarda St Aubyna: eufemisticky řečeno značně komplikovaný vztah hlavního hrdiny s rodiči.
Když britský spisovatel japonského původu Kazuo Ishiguro před třemi lety pro mnohé nečekaně obdržel Nobelovu cenu za literaturu, skloňovala se ve všech pádech hlavně jeho celosvětově proslulá díla, první dva romány Vybledlá krajina s kopci a Malíř pomíjivého času, a ze všeho nejvíc asi Soumrak dne, všechny z 80. let minulého století.
Jmenujete se Siân. Je vám 34 a jste archeoložka a restaurátorka. Žijete sama. Každý den stoupáte po 199 schodech na hřbitov prastarého opatství, kde se pokoušíte přivést k životu dávno zapomenutý svět. „Ale proč musí být záchrana čehokoli z dávné minulosti jen vytěžením maxima z minima? Proč nemůže z dávnověku vyskočit něco zcela čerstvé a nedotčené?“ ptáte se.
Zatímco britský premiér Winston Churchill roku 1940 hřímal o „krvi, potu, dřině a slzách“, které Brity čekají v boji proti nacistickému Německu, v přísně utajovaném sídle britské tajné služby kdesi pod obchodem se starožitnostmi se na sto agentů „mořilo“ s neviditelným inkoustem. Sepisovali tajné zprávy, jež měly změnit chod války.
Povídka. Ač se to nezdá, v dnešním literárním světě je to spíš odstrkovaná popelka, pro nakladatele pravděpodobně ztrátový přežitek.
Sex, drogy, rock’n’roll. Podle známého klišé by se mohly jmenovat jednotlivé díly románové trilogie irské autorky Lisy McInerneyové, které se postupně dostávají také k českým čtenářům.
Jak se z neznámé mladé absolventky dublinské Trinity College, která se na škole specializovala spíše na debatní klání a politologii, přes noc stane autorka světového bestselleru? Co potřebuje kniha v druhé dekádě 21. století, aby nezapadla v záplavě konkurence, a jaké kvality musí mít román, jejž knihkupci objednávají po tisících a čtenáři kupují hned v několika exemplářích?
K nejobdivovanějším a nejzatracovanějším párům americké společnosti 20. století patřili spisovatelé Francis Scott Fitzgerald a jeho manželka Zelda. Noční koupele ve fontánách, jízdy New Yorkem na střechách taxíků, okázalý životní styl nekonečných večírků a opojení všeho druhu.
Paradox by nejspíš byl vhodný termín pro označení života a tvorby Muriel Sparkové, dost možná nejznámější skotské autorky 20. století.
Třebaže je rozlohou jen o málo menší než Česká republika, Irsko v současnosti nemá ani pět milionů obyvatel. O to obdivuhodnější je literární potenciál tohoto malého ostrovního státu.
