„Když Malevič vytáhl fotoaparát, raději jsem oblečený skočil do rybníka, než bych byl na jediné fotce s tím odporným Kazimirem,“ vyprávěl malíř a sochař Vladimir Tatlin, vedle Kazimira Maleviče nejvýraznější osobnost ruské avantgardy počátku 20. století.
Často zaznívá otázka, jaké je dnešní Rusko. Mnoho možností, jak se dostat za hradbu propagandy a promluvit s obyčejnými lidmi, však za války neexistuje. I proto je dobře, že se k českým čtenářům dostává útlý román Rána od čtyřiatřicetileté ruské spisovatelky Oksany Vasjakinové.
Nejčtenější ruská spisovatelka Ljudmila Ulická je v Česku známá svými občanskými postoji: za posledních 15 let pořádala v Rusku demonstrace proti narůstajícímu autoritářství a soustředění příliš velké moci do rukou prezidenta Vladimira Putina. Také ale vždy říkala, že jako autorka se cítí svobodná – píše, co chce, vydává u nakladatelství, které je jí blízké, a má stálé, pestré publikum.
Černouši, vlnouši, černoksichti, huňáči či chluporypáci se jmenují bytosti, které v posledním románu Vladimira Sorokina obývají nekonečné, svárlivé a rozdrobené Rusko 22. století.
Serhije Žadana znají Ukrajinci především jako básníka a buřiče s kapelou v zádech. Oslovuje mladé i staré, nabízí formálně jednoduché verše, nad kterými je ale třeba přemýšlet. Své lyrické vidění světa doma předává posluchačům na vyprodaných stadionech v rytmu ska, punku a rocku s kapelou Žadan i sobaki (Žadan a psi). Příští středu 31. srpna s ní vystoupí v pražském Rock Café.
Neklidná doba, represe i nečekané události hýbou česky nedávno vydaným románem Jurije Bujdy. Osmašedesátiletý ruský novinář, který pracoval pro deníky Nezavisimaja gazeta nebo Izvestija, začal beletrii psát až ve zralém věku. Dnes je držitelem literární ceny Velká kniha a jeho povídky vycházejí na předních stranách časopisů.
V socialistickém Československu nikdo nepotřeboval vysvětlit, kdo byl ruský básník a propagátor revoluce Vladimir Majakovskij. Gymnazisté se museli zpaměti učit jeho poezii, jejíž rozbor patřil k základním maturitním otázkám.
„Zajímají mě stopy, které zanechává neviditelná ruka trhu na předmětech i tělech,“ pronesl v podstatě neznámý autor Alexej Cvetkov, když přebíral prestižní knižní Cenu Andreje Bělého. Ta je v Rusku udělována knihám, které dokázaly nově definovat „sociálnost“ a „slovesnost“. Zač ji Cvetkov dostal, si díky českému překladu Aleny Machoninové mohou nyní udělat představu také zdejší čtenáři.
„Volha rozdělovala svět na dvě části,“ začíná román Děti Volhy od spisovatelky Guzel Jachiny, který nedávno vyšel v českém překladu. Řeka Volha a její dva břehy mezi městy Saratov a Pokrovsk v něm tvoří mikroprostor pro velký příběh povolžských Němců v Sovětském svazu.
Jsou knihy, které budí rozruch, a nemusí to být vždy zásluha kvality textu. Někdy kontext a interpretace vytvoří napětí, vyvolají nesouhlas či údiv. To je případ Agnessy, vydané nakladatelstvím Maraton u příležitosti nedávného Velkého knižního čtvrtka.
Tři jablka spadlá z nebe, novela přeložená z ruštiny, přibližuje čtenářům svět, který se pro většinu Rusů stává exotickým. Zatímco ti mladí znají kdejakou pražskou hospodu či pařížskou kavárnu, o životě v bývalých sovětských republikách většinou nemají ani ponětí.
Kauza bývalého dvojitého agenta Sergeje Skripala z Ruska, který byl předloni otráven nervovou látkou novičok, inspirovala román Debutant spisovatele Sergeje Lebeděva. Letos vyšel nejprve v českém, polském a anglickém překladu, přičemž na ruský trh se dostal až na podzim – shodou okolností týden poté, co látka druhu novičok byla potvrzena také v krvi tamního opozičního aktivisty Alexeje Navalného.
Kdo by si byl pomyslel, že ten „extravagantní koktejl“, jak Eduard Limonov v roce 1993 označil svou čerstvě založenou politickou stranu, se v novém tisíciletí skutečně přelije do ruské státní moci, že se vážně začne uvažovat o připojení Krymu, že začne válka na Ukrajině?
Mladý běloruský spisovatel Saša Filipenko dokáže vylíčit i historické téma tak, aby se dotýkalo současnosti. Daří se mu to také v česky nedávno vydané knize Rudý kříž, která zveřejňuje dopisy mezi mezinárodní organizací Červený kříž a sovětským ministerstvem zahraničí za druhé světové války. Přeložil ji Libor Dvořák.
