Za života patřil k prominentním malířům. Byl profesorem a několikrát i rektorem pražské Akademie výtvarných umění. Portrétoval elitu své doby: bankéře, průmyslníky, operní pěvkyně i prezidenty. Přesto dnes Vratislava Nechlebu, který žil v letech 1885 až 1965, skoro nikdo nezná. Na vině je jeho staromilský, tvrdohlavě realistický styl, který jako by smetly modernější směry.
I když do svých 11 let vyrůstala na zámku, Helena Wilsonová nebyla žádná ufňukaná dámička. Její fotografie jsou cenným dokumentem o životě nezávislých umělců za totality. Fotila především členy takzvané Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, kteří nepracovali ve vyhřátých ateliérech a mohli si nechat zdát o výstavách v galeriích.
Když sochař Stefan Milkov na začátku umělecké dráhy hledal vlastní styl, pomohla mu máma. Vytáhla krabici jeho dětských kreseb. „A tam to bylo. To, co jsem hledal. Začal jsem z toho vycházet,“ říká umělec, jehož obří figury andělů, Adamů a jiných postav vynikají hladkými hlavami.
Portréty, akty a krajiny, ale také pařížské ulice nebo noční život. Umělci žijící ve francouzské metropoli po první světové válce opouštěli avantgardu a vraceli se ke srozumitelným formám či tématům. Alespoň ti, o kterých vypráví nová výstava École de Paris – Umělci z Čech a meziválečná Paříž, kterou lze do 2. března příštího roku vidět v pražské Valdštejnské jízdárně.
Na jeho malbách lze obdivovat všechno: virtuozitu, promyšlenou i bohatou scénu, fantasmagorické rekvizity, a hlavně intenzivní atmosféru nepochopitelného děje, který jako by autor zastavil jen pro naše oči. Neo Rauch je mezinárodní malířská celebrita a jeho obrazy představují zážitek, za jakým se vyplatí cestovat. Do 26. ledna příštího roku vystavuje v Oblastní galerii Liberec.
Ptáci se vypravují hledat svého krále, aby nakonec našli cestu sami k sobě. Starý perský alegorický příběh zvaný Ptačí sněm originálně převypravuje nová inscenace Divadla bratří Formanů, první po sedmileté pauze. Je to látka adekvátně velkolepá a pohádková pro tvůrce proslulé bohatou představivostí.
Své první samostatné výstavy se Lucia Moholy začátkem 80. let minulého století dočkala jen díky dlouhověkosti. Fotografka, kritička a teoretička fotografie, která žila v letech 1894 až 1989, přitom pomohla vytvořit obraz slavné německé školy Bauhaus.
Symbolistní obraz Splynutí duší od Maxe Švabinského snad nemůže mít kontrastnější protějšek. Na výstavě nazvané Husa na Kampě visí vedle plátna Nějaký svatý od Mikuláše Medka. Sběratel a někdejší první ředitel TV Nova Vladimír Železný těmito díly uvozuje výběr ze sbírky své galerie. Do přespříští neděle 8. září je k vidění v pražském Museu Kampa.
Oči Franze Kafky z mnohonásobně zvětšeného proužku fotografie shlížejí na výstavu v plzeňských Masných krámech. Je to vtipně doslovný prvek jinak ambiciózní přehlídky mapující, nakolik rozmanité výtvarné projevy v Praze počátku 20. století obklopovaly synka židovského obchodníka ze Staroměstského náměstí, citlivého studenta práv se špičatýma ušima a snad prvního autora moderní evropské literatury.
Jedno slavné jméno vedle druhého, mimořádná pověst a také malý česko-moravský skandál. Výstava v královéhradecké Galerii moderního umění nazvaná Jak sbírat umění: Příběh Karla Tutsche má předpoklady stát se návštěvnickým hitem. Shrnuje tříletý průzkum, potrvá do října příštího roku. Doprovází ji obsáhlá publikace.
Krásce s rozkošně nakrčeným čelem zbývá tak vteřina, než ji pohltí vodní vír. "Je mi to jedno! Radši se utopím, než bych volala Brada o pomoc!" vykřikne. Podle zákonů amerického komiksu však jistojistě nezemře. Brad se objeví, dívku vyrve vodnímu živlu a sám se při tom ani nerozcuchá – to už ale malíř Roy Lichtenstein nezachytil.
V roce 1974 byl Josef Koudelka teprve čtvrtým rokem v emigraci, když se stal členem prestižní agentury Magnum a dostal nabídku na výstavu v newyorském Muzeu moderního umění. Pro jiného fotografa by to byl splněný sen. Koudelka požádal o pár měsíců posunutí a přehlídku svých děl ve slavné instituci pak ani nenavštívil.
Co nejlépe vystihuje člověka? Malíř Daniel Pitín tak dlouho zakrýval a rozmazával části svých imaginativních obrazů inspirovaných filmem, až dospěl k radikálnímu kroku: zcela vymazal lidskou tvář. Nějakým kouzlem tím téma člověka posílilo. Přesněji člověka a jeho budoucnosti.
Paljanycja je domácí ukrajinský chléb a momentálně také nejprodávanější dílo mezinárodně uznávané sochařky Zhanny Kadyrove. Ta „bochníky“ vytváří z hladkých říčních kamenů, do půlky nařezaných na tenké „krajíce“. Prodejem své paljanycje umělkyně podporuje ukrajinskou armádu čelící ruské agresi.
"Takovou ženu, jakou maluje ve svých fantastických mazanicích, bych mu přál za manželku," vzkázal recenzent Josefu Čapkovi za jeho kubistický obraz Postava. Nemohl tušit, že malba se skutečně vztahuje k malířově milované dívce.
Bílá figurína ve výloze na pražské Národní třídě nenabízí žádné zboží, přesto kolemjdoucí přiměje se zastavit. Turistka si ukazováčkem přitlačí brýle k nosu a zkoumavě si prohlíží útlou postavu ve zvláštním postoji. Pak k ženě dojde společník a pokračují na Václavské náměstí. Figurína s napřaženýma rukama dál jako by zaříkávala rušnou ulici za sklem.
„Kdo by chtěl letět linkou 666?“ ptá se sugestivně kunsthistorička Kateřina Kubínová v knize doprovázející aktuální plzeňskou výstavu o apokalypse. I když výběr uměleckých děl sahá až do středověku, přináší mnoho důkazů, že biblický text o konci světa stále rezonuje také ateistickou západní společností 21. století.
Knihou, o které se hodně mluví, byla už koncem minulého roku monografie malířky Toyen od režisérky Andrey Sedláčkové. Na téměř 600 stranách rekonstruuje životní příběh největší české surrealistky jako dokument s mnoha objasněnými záhadami.
Hovět si s nohama na stole je obvykle méně výstřední představa, než jak ji provokativně namaloval Michael Rittstein. Podle jeho loňského obrazu Nohy na stole se jmenuje výstava v pražském Museu Kampa, která ukazuje výběr z autorových nejnovějších prací i několik starších děl ze soukromých sbírek. Potrvá do 10. března.
Matky a otcové budou mít při vstupu do malé dvorany Veletržního paláce v Praze hned jasno. Ani mnohonásobné zvětšení a bělostné formy s modrými linkami je nezmatou: to, z čeho umělkyně Milena Dopitová vytvořila osobitá sousoší, jsou dílky kolejnice z oblíbené dětské stavebnice. Dobrý symbol i vodítko, jak rozumět výstavě na politické téma.
