Od začátku tisíciletí v Litomyšli platí, že když odezní koncerty, stále lze navštívit výstavy. Před 18 lety se Smetanova Litomyšl, druhý nejstarší hudební festival v Česku, rozhodla doplnit program cyklem výtvarného umění. Ten i letos potrvá do konce léta a představuje důvod navíc, proč město navštívit.
Možná posledním bezpečně rozlišitelným a charakteristickým stavebním slohem v Česku je ten z přelomu 80. a 90. let minulého století, často označovaný za postmodernismus. Najdeme jej na obytných budovách, úřadech i firmách.
Pogromy, genocidy, holokaust, těm temným skvrnám dějin obvykle předcházelo plíživé a všeobecně rozšířené zbavování určité části společnosti atributů lidství. Mechanismus se v historii opakoval tolikrát, že stojí za to ho připomínat. V některých státech funguje dodnes.
Pro čtenáře dobrodružné literatury byl a je téměř bohem. V Československu jednoho času neexistoval fundovanější ilustrátor příběhů o exotických dobrodružstvích než Bohumil Konečný, řečený Bimba.
Sousloví krvavý román střední generaci možná připomene píseň kapely Lucie, starší zavzpomínají na četbu svých předků, mladší zřejmě pokrčí rameny. Svébytný literární žánr, oblíbený ve druhé polovině 19. století, teď připomíná mimořádná antologie nazvaná Ďáblovy knihy. Znovu také vyšla strašidelná próza Christiana Heinricha Spiesse, u které to v Čechách všechno začalo.
Na přelomu let 2019 a 2020 uspořádala brněnská Fait Gallery velkolepou výstavu nazvanou Karel Malich & utopické projekty. Její téma teď do samonosné studie rozšiřuje stejnojmenná kniha plná textů a reprodukcí.
Galerie Millennium na pražské Malé Straně připomíná výtvarníka, spisovatele, diplomata i cestovatele Adolfa Hoffmeistera. Od narození renesanční osobnosti české kultury, která jako by celé půlstoletí byla u všeho podstatného, letos uplynulo 120 let.
Výstava nazvaná (Ne)Moc, kterou lze v pražském Centru současného umění Dox vidět do 6. listopadu, vznikala několik let. Fakt, že se koná v době ruské války na Ukrajině, ji dostává do nových, ale naprosto případných souvislostí.
Básník Ivan Martin Jirous kvitoval, že když je český underground za komunismu ilegální, alespoň se mu nemůže stát to, co se na Západě běžně děje alternativní kultuře: tedy že jej pohltí mainstream. Nakolik je někdejší podzemní kultura důležitá pro dnešek, ukazuje nová publikace literárního historika Martina Machovce.
Vlna anglofonních pohádek a fantasy filmů možná vytváří potřebu upozorňovat také na slovanskou či českou mytologii. Vzniká například televizní seriál Jinací o slovanských strašidlech. Stejně tak výstavy českého umění věnované pohádkovým bytostem či démonům mají o publikum postaráno.
Umělecká obec miluje solitéry, i když ti si izolaci často nevybrali a mnozí by raději tvořili v přirozeném, širším okruhu. Byl to i případ malířů a manželů Pavla Brázdy s Věrou Novákovou, jejíž samostatnou výstavu nedávno otevřelo pražské Centrum současného umění Dox.
Spisovatel Miloš Urban roky bydlel na pražské Letné. Což není úplně přesné, protože kartograficky Letná neexistuje. Čili snad Bubeneč, podle jiných pramenů však již Holešovice, kterým někteří letenští štítivě říkají Mokřad.
Jako jedna z prvních zdejších velkých institucí začala Galerie hlavního města Prahy v 90. letech minulého století systematicky vystavovat mladou českou tvorbu, zejména prostřednictvím série bienále. Aktuální ohlédnutí za touto bohulibou činností ale neumí správně prodat.
Spisovatel Jiří Kratochvil se vrátil k románu Siamský příběh. Jeho druhou půli hodil pod stůl a "z rozmetaných cihel" první části sestavil novou prózu o dvanáctiletém chlapci a prostitutce v poválečném světě.
Dvojice knih historičky architektury Kláry Brůhové o Praze čtenáři připomíná, jak nesamozřejmá je současná podoba hlavního města. Vznikla z mnoha tápání, omylů i šťastných rozhodnutí.
