Prezidentský úřad zastával již v letech 2000 až 2008, kdy se po rezignaci Borise Jelcina stal druhým prezidentem Ruské federace. V úřadu strávil dvě funkční období, což byla maximální doba, kterou mu ruská ústava umožňovala. Putin se poté na čtyři roky „přesunul“ do premiérského křesla a do čela země se postavil jeho stoupenec Dmitrij Medveděv.
V červnu 2013 oznámili manželé Putinovi rozvod.
Putinova vláda v Ruské federaci
Vladimir Putin se poprvé dostal do čela Ruské federace v době, kdy se země musela vypořádat s vážnými problémy na mezinárodní i vnitrostátní úrovni. Paralyzována byla zejména množícími se vnitřními konflikty.
Tvrdá politika v Putinově režii vedla ke znovunabytí stability a posílení pořádku na úkor svobody, která byla značně omezena, ať už oficiálně či neoficiálně.
Putin během svého vládnutí vrátil Rusku jednotu, díky rostoucím cenám nerostných surovin i hospodářskou stabilitu a především vrátil zemi na viditelné místo na mapě a učinil z ní opět silného hráče ve světové politice.
Mezi stinné stránky Putinovy politiky patří například nevyjasněná novinářská úmrtí, vyhnání a uvěznění nepohodlných osob, ovládnutí a omezení elektronických médií a kritiky v nich, stejně jako šikovné manévrování a úpravy zákonů za účelem potlačení opozice.
Vzhledem k tomu, co dokázal, jakého vlivu dosáhl a především pro to, kam dovedl Rusko (i když za vysokou cenu), byl v roce 2007 zvolen časopisem TIME osobností roku.
Minulost Vladimira Putina
Vladimir Putin se po ukončení právnické fakulty v Leningradu připojil v roce 1975 k sovětské rozvědce KGB, pro kterou pracoval především na území bývalé NDR v Drážďanech.
V roce 1991 se vrátil do Petrohradu, kde získal titul kandidáta ekonomických věd a zároveň se zapojil do komunální politiky. S podporou tehdejšího starosty Petrohradu Anatolije Sobčaka se stal šéfem odboru vnějších vztahů. Po Sobčakově pádu v roce 1996 odešel do Moskvy, aby působil v Jelcinově administrativě.
V Moskvě jeho kariéra strmě stoupala, v roce 1998 se stal šéfem FSB, nástupnické organizace KGB, a o rok později i ministerským předsedou. Odstupujícího prezidenta Jelcina nahradil v úřadě na konci roku 1999 a poté dosáhl vítězství již v prvním kole prezidentských voleb, které později znovu obhájil.
Výměna prezidentského a premiérského postu
V roce 2008 musel kvůli ústavnímu omezení úřad prezidenta opustit a na jedno funkční období se stal předsedou vlády. Do čela země se postavil "jeho člověk" Dmitrij Medveděv.
Vladimir Putin se pak podle očekávání stal kandidátem strany Jednotné Rusko pro následující prezidentské volby, které se konaly v březnu 2012. Putin zvítězil již v prvním kole se ziskem 63,6 procenta hlasů. Dmitrij Medveděv se poté přemístil na premiérský post.
Krymská krize
Pozastavení podpisu asociační dohody s EU ze strany ukrajinské vlády v listopadu 2013 spustilo masové protesty, které po třech měsících přerostly v pouliční boje a otřásly celou Ukrajinou. Prezident Viktor Janukovyč uprchl ze země a opozice ustavila prozatimní vládu i hlavu státu.
Proti novému politickému uspořádání Ukrajiny se postavili představitelé autonomní republiky Krym. Poloostrov se stal hlavní baštou proruských odpůrců změny režimu.
Ruský prezident Vladimir Putin požádal 1. března 2014 parlament o povolení využít ruské vojáky k normalizaci situace na Krymu. Putin označil tento krok za nutný k ochraně ruských občanů a vojáků z ruské základny umístěné na autonomním poloostrově.
"Krym vždy byl a navždy zůstane nedělitelnou součástí Ruska. Toto vědomí jsme si předávali z generace na generaci."
Separatistické tendence vyvrcholily 16. března 2014 referendem o připojení Krymu a města Sevastopol k Ruské federaci. Volební účast dosáhla 83 procent a pro odtržení od Ukrajiny se vyslovilo téměř 97 procent hlasujících. Tento výsledek je však zpochybňován vzhledem k tomu, že Ukrajinci a krymští Tataři referendum bojkotovali. V Sevastopolu, jenž má zvláštní status, se o připojení k Rusku hlasovalo samostatně. K volebním urnám přišlo přes 89 procent oprávněných voličů a odtržení od Ukrajiny podpořilo 95,6 procenta hlasujících.
Ruský prezident Vladimir Putin následně nezávislost Krymu uznal a spolu s jeho politickými představiteli a zástupci města Sevastopol podepsal smlouvu o jejich připojení k Ruské federaci.
