Otokar Březina

21. 12. 2014 23:09
Otokar Březina byl významný český básník. Jeho dílo představuje vrchol českého symbolismu. Zemřel v roce 1929.
Otokar Březina
Otokar Březina | Foto: Wikipedia

Životopis

Otokar Březina, jehož vlastní jméno bylo Václav Jebavý, se narodil v září 1868 do rodiny počáteckého obuvníka a vyrůstal jako jedináček. V roce 1883 přestoupil z místní měšťanské školy na reálné gymnázium v Telči, kde maturoval v roce 1887. Do toho období spadají jeho první literární pokusy, které psal pod pseudonymem Václav Danšovský.

Po maturitě se Březina živil jako učitel na obecné škole v Jinošově u Náměště nad Oslavou, kde se seznámil s Annou Pammrovou, s níž vedl korespondenci, která zachycuje jeho myšlenkové zrání v tvůrčím období.

V roce 1895 podepsal Manifest české moderny a přiklonil se tak ke generaci 90. let. V letech 1888–1901 pracoval jako učitel v Nové Říši, poté působil v Jaroměřicích až do roku 1925, kdy odešel do penze. U Březiny se během let prohluboval pocit osamělosti a pesimismu, nikdy se neoženil.

Březina se věnoval samostudiu zejména filozofických a přírodovědeckých textů. Sledoval tehdejší literární dění a kontaktoval se s řadou významných osobností kulturního života. Napsal celkem pět sbírek poezie.

Březina byl několikrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu. V roce 1919 získal čestný doktorát na Karlově univerzitě, o čtyři roky později se stal řádným členem České akademie věd a umění. Roku 1928 obdržel Státní cenu za literaturu.

Básník zemřel v roce 1929 na vrozenou srdeční vadu. Hrobka se nachází v Jaroměřicích nad Rokytnou a vytvořil ji Březinův přítel a sochař František Bílek.

V roce 1931 vyšla kniha Mé svědectví o Otokaru Březinovi, která byla vzpomínkovým dílem básníka Jakuba Demla.

Dílo Otokara Březiny

Březina patří mezi nejvýraznější české básníky. Jeho tvorba byla silně prodchnuta symbolismem a mysticismem. Novou poetickou obrazností, kterou tvořil vršícími se metaforami, které vycházely z racionálního poznání a hudebnosti volného verše, ovlivnil vývoj českého básnictví ve 20. století.

Bolest člověka Sugescí mdloby ranila nás nepřátelská síla, ve zracích slunce zajiskřil se tvrdý pohled zlý; z třesoucích rukou vypadl nám nástroj tvého díla, na balvan v lomech svých jsme, teskni, usedli, pot setřeli jsme ze svých čel, se smrtí hovořili pod nebem žhoucím bez hnutí, v rud ironickém jiskření, a jako děti hlavu svou v klín mateřský jsme položili myšlenku zemdlenou ve věčný smutek stvoření. A tehdy vlastní mocí magickou, tajemstvím rodu svého, privilegiem skryté slávy své jsme trpěli, knížata zajatá na rýžovištích vládce vítězného, střežená neviditelnými dohlížiteli, když na svá města vzpomenou, rozkvetlá nad jezery, na hvězdy nebe rodného v mystických soumracích a v tichu vazby své na zvonů hlahol tisícerý a jásot věrných zástupů při korunovacích. úryvek ze sbírky Ruce

Otokar Březina

V roce 1890 mu zemřeli v jednom týdnu oba rodiče, což se výrazně projevuje v básnické sbírce Tajemné dálky (1895), kterou napsal pod novým pseudonymem Otokar Březina.

V roce 1896 vyšlo Svítání na západě, v níž autor chápe bolest a samotu spíše jako nutné stádium v nekonečném životě. Třetí sbírka Větry od pólů (1897) zkoumá, která mystická síla řídí náš svět.

Sbírka Stavitelé chrámů (1899) nabízí myšlenku, že láska je klíčem k hlubšímu poznání lidského života i přírody. Nositeli pokroku lidstva podle autora byli nadaní jedinci, kteří chtějí svými činy odstranit utrpení lidí.

Ve sbírce Ruce (1901) však dochází k přesvědčení, že poznání zákonů světa nespočívá jen v duchovní práci individuí, ale v aktivitách všech pracujících lidí, kterým byl upřen podíl na duchovním i materiálním bohatství světa.

Březina je také autorem různých esejů, mezi které patří např. Hudba pramenů (1903) vysvětlující jeho tvorbu. Posmrtně v roce 1969 vyšly Eseje z pozůstalosti. Březinovy názory na literaturu i obecné otázky lze nalézt v korespondenci s jeho přáteli – Dopisy O. Březiny Františku Bauerovi, Jakubovi Demlovi, Emanuelu Chalupnému nebo F. X. Šaldovi.

 

Právě se děje

Další zprávy