Životopis
Julius Zeyer se narodil v dubnu 1841 v Praze do měšťanské rodiny. Jeho otec Jan měl předky ve francouzské šlechtické rodině ve Štrasburku a živil se velkoobchodem s dřívím. Matka pocházela z německé židovské rodiny. Rodným jazykem budoucího básníka byla němčina. S češtinou ho seznámila česká chůva, které mu vyprávěla různé staré příběhy a legendy, což mělo vliv na jeho tvorbu.
Když mu otec předčasně zemřel, ujala se podniku matka Eleonora a začala syna Julia připravovat, aby mohl v následujících letech rodinnou firmu převzít. Studoval tak obchodní reálku, kde byl jeho spolužákem Jakub Arbes. Ve Vídni se vyučil tesařem. Poté studoval techniku, ale obor nedokončil.
Základní údaje
Narození: 26. dubna 1841, Praha
Úmrtí: 29. ledna 1901, Praha
Rodina: svobodný, bezdětný
Cestoval po Německu, Francii nebo Švýcarsku a poté se věnoval studiu jazyků, a to angličtiny, španělštiny, italštiny nebo ruštiny. Určitý čas se v Rusku živil jako vychovatel ve šlechtických rodinách.
Matka se rozhodla Julia podpořit v literárním snažení, a nemusel tak řídit dřevařský závod. Na filozofické fakultě si zapsal různé přednášky z etiky, filozofie nebo logiky, titul však nikdy nezískal.
V 70. letech sympatizoval s lumírovci, přátelil se s J. Vrchlickým, ale kvůli své uzavřenosti se literárních sporů nezúčastnil. V roce 1877 se přestěhoval z Prahy do Vodňan, kde bydlel přes 10 let. Opět cestoval, např. na Balkán. V bohaté knihovně, kterou na cestách rozšiřoval, studoval a psal svá díla.
V roce 1900 se přestěhoval do Prahy k příteli Josefu Hlávkovi. V lednu 1901 zemřel, je pohřben na Vyšehradě.
Dílo Julia Zeyera
Podněty pro svá díla nalézal v dávné minulosti, pověstech a bájích různých zemí včetně Orientu. V jeho dílech je patrný motiv silného přátelství mezi muži a někdy i popisy krásy mladých mužů. Na základě jeho tvorby, ale i soukromého života, došli někteří literární vědci k tomu, že autor byl homosexuál.
V jeho dílech se vyskytovaly postavy s velkými city, které milovaly svobodu. Tehdejší maloměstská společnost mu byla protivná, ve své próze i poezii si tak vytvořil fiktivní svět, který byl v protikladu s tehdejší malostí českých poměrů.
Zeyerův jazyk byl barvitý, dával důraz na vizuální vybavení si krajiny, emocí a pocitů. Psal veršovanou, ale i prozaickou epiku. V roce 1880 vydal Vyšehrad, což byl cyklus pěti epických básní psaných blankversem. Epická skladba Čechův příchod (1886) čerpala z českých pověstí. Karolínská epopeja (1896) vycházela z francouzské epiky o Karlu Velikém. Posmrtně vyšly Troje paměti Víta Choráze, což byla skladba s autobiografickými prvky.
Inultus Bylo to asi dvacet let po bitvě na Bílé hoře. Byl večer krásný. Slunce zapadalo za Petřínem. Hradčany plály v růžovém svitu, Vltava zdála se řekou z temného tekutého jantaru. Karlův most hemžil se lidmi, koňmi, kočáry. Byl to nádherný obraz. Co tu jezdilo na ohnivých ořích, v bohatém kroji šlechticů, těch hrdých, skvělých cizích vetřelců, zaujímajících místa a práva oloupených domácích rodů, co jich tu jezdilo těch druhých, těch zrádných, prokletých, pocházejících z české krve, kterou byli zapřeli a zaprodali za jidášský groš! úryvek z knihy Tři legendy o krucifixu
V próze Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880) čerpal ze severské mytologie. Nejznámějším románem je asi Jan Maria Plojhar (1891), kdy autor hledal paralely mezi trpící českou zemí a sebejistou Itálií.
V poslední etapě autorovy tvorby je patrný příklon k symbolismu a tendencím Katolické moderny. V roce 1895 vyšly Tři legendy o krucifixu, v roce 1897 román Dům U Tonoucí hvězdy, který vypráví o Slovákovi trpícím fyzicky i psychicky.
Zeyer psal také divadelní hry, a to Libušin hněv, Šárka nebo Neklan, které čerpaly z českých pověstí. Legenda z Erinu vycházela ze staroirské báje, tragédie ze španělského středověku vyšla pod názvem Doňa Sanča. Pohádkové drama Radúz a Mahulena (1898) vycházelo ze slovenské látky a později jej zhudebnil Josef Suk.
