reklama
 
 

Eliška Krásnohorská

25. 12. 2014 23:47
Eliška Krásnohorská byla česká spisovatelka, básnířka, překladatelka a libretistka. Zemřela v roce 1926.

Životopis

Narodila se v roce 1847 v Praze jako Alžběta Pechová do početné rodiny řemeslníka, který měl celkem 8 dětí. Od mládí trpěla bolestmi kloubů, které jí ke konci života neumožňovaly opouštět byt. Otec brzy zemřel a rodina se přestěhovala do Plzně. Po několika letech se Krásnohorská vrátila do Prahy.

Její nevlastní matka se o děti svědomitě starala a zajistila jim kvalitní vzdělání. Mladá Krásnohorská prožila dětství v kontaktu s umělci a uměním, ať už to byla hudba, poezie nebo malba. Vzdělání získala v pražském Svobodově ústavu a poté se nadále aktivně vzdělávala.

Krásnohorská byla členkou Ženského výrobního spolku českého, který v roce 1871 založila Karolina Světlá. Publikovala také v emancipačních Ženských listech. Usilovala o otevření dívčího gymnázia, aby mohly ženy odmaturovat a pokračovat ve studiu na vysoké škole.

Vídeňská vláda byla v této otázce pasivní. V roce 1890 sepsala Krásnohorská text Vzdělanstvu českému!, ve kterém oznámila založení Minervy, spolku pro ženské studium. Žádost povolující vznik spolku podepsal v červenci 1890 místodržitel František Thun.

V dalších dnech ministr školství Paul Gautsch podepsal souhlas s otevřením gymnázia a na ustavující valné hromadě v září téhož roku Minerva vznikla. Spolek provozoval první středoevropské dívčí soukromé gymnázium.

Nejprve škola sídlila v Pštrossově ulici na Praze 1, kde měla pouze dvě místnosti, poté se několikrát přestěhovala. Dnes se k odkazu gymnázia hlásí Gymnázium Elišky Krásnohorské v Ohradní ulici v Michli.

Krásnohorská se také angažovala ve sporu o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, které považovala za autentické. Praha ji za občanské zásluhy udělila v roce 1896 stříbrnou medaili, císař František Josef I. spisovatelku o rok později odměnil zlatým záslužným křížem s korunou. V roce 1922 získala čestný doktorát Karlovy univerzity.

Krásnohorská zemřela v Praze v roce 1926.

Dílo Elišky Krásnohorské

Autorka přispívala do několika časopisů jako např. Květy, Lumír nebo Světozor a také dvou ročníků almanachu Ruch. Přeložila díla světových romantiků: básně Alexandra Sergejeviče Puškina, Pana Tadeáše Adama Mickiewicze nebo Childe Haroldovu pouť George Gordona Byrona.

Je autorkou několika libret k operám Bedřicha Smetany: Viola (1871), Hubička (1875), Tajemství (1877), Čertova stěna (1879). Napsala také libreta k operám Karla Bendla, mezi které patří např. Břetislav (1869) nebo Karel Škréta (1883).

Smetana se s librety Krásnohorské ztotožňoval a byl také velmi mile překvapen, když si za práci neřekla o žádnou finanční odměnu. Psaním libret tímto způsobem tak dávala najevo svou podporu českému jazyku a kultuře. Kromě psaní vlastních libret přeložila Bizetovu operu Carmen.

Krásnohorská je také autorkou několika básnických sbírek: Ze Šumavy (1873), Letorosty (1887), Rozpomínky (1896), Sny po divadle (1922), které však mezi klasiky nepatří.

Její prozaická tvorba čítá několik dívčích románů a knih pro děti. V roce 1899 vydala Svéhlavičku, následovala Celinka (1902) a Jediná (1904). Pro děti napsala Z pohádky do pohádky (1892), Mateřídoušky (1892) nebo Pohádky zimního večera (1892).

V dvousvazkových memoárech Co přinesla léta (1926) psala o svých tvůrčích počátcích a také o kulturním životě 2. poloviny 19. století.

25. 12. 2014 23:47

reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama