„Umírání opravdu nebolelo.“ Těmito slovy otvírá Alexej Navalnyj (1976–2024) své posmrtně vydané vzpomínky. „Neprobíhá mi před očima celý můj život. Neobjevují se tváře mých nejdražších. Ani andělé nebo oslnivé světlo. Umírám při pohledu do stěny kabiny letadla,“ popisuje vyhrocené okamžiky z 20. srpna roku 2020 ruský opoziční politik a bloger.
Svou knihu Apoštol demokracie – Československo a mytický obraz Edvarda Beneše otvírá Pavel Dvořák z dnešního pohledu až šokujícím obrazem. Na základě článků v dobovém regionálním tisku a zápisů v místních kronikách popisuje oficiální návštěvu prezidenta Edvarda Beneše v kraji mezi Ostravou a Olomoucí v červenci 1946.
Edvard Beneš v letech 1945-1948 udělal jistě řadu chyb, ale určitě méně než politici tzv. demokratických stran.
Po francouzském, anglickém a slovenském vydání se kniha historika Michala Kšiňana o dobrodruhovi, spoluzakladateli Československa a někdejším ministrovi vojenství Milanu Rastislavu Štefánikovi dostává také ke zdejším čtenářům. Nejde o životopis v klasickém slova smyslu, ale o soubor studií, které jsou upravenou verzí autorovy francouzské disertační práce.
Letošní široce připomínané 100. výročí narození spisovatele Josefa Škvoreckého ukázalo, že dílo autora románů Zbabělci, Tankový prapor či Mirákl přinejmenším ve starší a střední generaci stále silně rezonuje. Krátce poté literární historik Michal Přibáň zveřejnil první část jeho rozsáhlé biografie. Nazval ji podle přezdívky Errol, kterou autora oslovovali přátelé.
Na covid u nás zemřelo 40 tisíc lidí a stále nevíme proč. Víme ovšem, že český stát v ochraně svých občanů před pandemií selhal. To není názor, nýbrž statisticky průkazný fakt.
Zatímco na souborné dějiny komunistické StB ještě čekáme, objevují se alespoň životopisné studie o jejích protagonistech. Jako právě vydaná biografie, v níž historik Prokop Tomek líčí život Miroslava Picha-Tůmy. Zločince, kterého přinejmenším od let 1968 až 1969, kdy stanul před soudem, obestírala temná legenda. Tomkova kniha, postavená na archivních dokumentech, ji uvádí na pravou míru.
Nepřekvapuje, že korupce, podvody a zlodějiny bují právě v místech, kam veřejnost nesmí. Není důvod, aby si pro sebe tři tisíce hektarů chráněné krajinné oblasti dál držela jen hradní partička.
Dobu dnes charakterizuje návrat pojmů, které jsme již dávno vyhostili z všedních životů: pandemie, válka… a mohli bychom dodat i cenzura. Ta u nás sice nehrozí, ale v Rusku během několika dní z veřejného prostoru vymýtila prakticky všechny neschválené informace a zakázané názory. Nová kniha novináře Davida Klimeše připomíná, jak u nás fungovala před listopadem 1989.
Když se chce český čtenář dozvědět něco o Berlínské zdi, o literaturu nemá nouzi. V posledních dvaceti letech vyšlo několik překladových titulů a také původní monografie o Západním Berlíně od Tomáše Nigrina. Kniha Iaina MacGregora Checkpoint Charlie, kterou v překladu Daniely Orlando nedávno publikovalo Argo, však není příslovečným dřívím nošeným do lesa.
Srovnávat časově vzdálené události je vždy ošidné a každá historická paralela kulhá. Je však evidentní, že aktuální pohroma není o nic menší, než komunistický převrat. A stejně jako tehdy si i dnes nezanedbatelná část populace myslí, že se zas tak moc neděje.
Tragický příběh více než 1300 československých osadníků, kteří ve druhé polovině 20. let minulého století odjeli hledat štěstí do sovětského Kyrgyzstánu, je možná aktuálnější, než by se zdálo. Ukazuje, co se může stát, pokud lidé přestanou kriticky myslet a propadnou ideologickému vidění světa.
Je to fascinující a neuvěřitelný příběh. V roce 1985 přijalo Československo 56 dětských válečných uprchlíků z Namibie. Šest let jim poskytovalo vzdělání a péči. V roce 1991 byly děti odsunuty "zpět" do jihoafrické země, která však pro ně byla cizí. Ani po 30 letech se s ní většinou nesžily a považují se za Čechy.
Zatímco za Velké války vycházely denně v novinách dlouhé seznamy padlých, nezvěstných a raněných a za heydrichiády naháněly hrůzu proslulé seznamy popravených, dnešní mrtví na koronavirus zůstávají s výjimkou několika celebrit či jejich příbuzných anonymní.
Na počátku byla vybledlá fotografie prastrýce Silvestra a několik rodinných historek o mladém baťovci, který roku 1938 odjel do Singapuru a už se nevrátil. Na konci je více než třistapadesátistránková kniha Pátrání po Silvestrovi. Mapuje válečné osudy československé kolonie ve městě, jež bylo hlavní britskou základnou v jihovýchodní Asii, ale roku 1942 padlo do rukou Japonců.
Při letošním vztyčení a požehnání kopii mariánského sloupu na Staroměstském náměstí se ukázalo, že obnova této barokní památky, stržené vandaly krátce po vzniku Československé republiky v roce 1918, pro spoustu lidí představovala nejen nápravu historické křivdy, ale také naplnění životního programu, šťastný návrat pošlapaného symbolu jejich víry.
