Je prvním ze subsaharské Afriky a také jedním z vůbec nejmladších autorů, kteří získali slavnou Prix Goncourt. "Nebýt Milana Kundery, nikdy bych ten román nenapsal," tvrdí francouzsko-senegalský spisovatel Mohamed Mbougar Sarr.
Vždy věděla, že napíše knihu o Sibiři. Nebo o ní natočí film. Nikdy ji sice nenavštívila, ale osud její rodiny, která byla v roce 1941 s tisíci dalšími deportována do sovětských lágrů, provází litevskou autorku Jurgu Vilė celý život. Jak říká: jako kdyby s geny zdědila i všechna traumata příbuzných.
Když ve Francii vydal román o první světové válce nazvaný V noci je každá krev černá, byla to nečekaná událost. Vysokoškolský profesor David Diop totiž za svou teprve druhou knihu získal hned významnou cenu Prix Goncourt des lycéens a jako první Francouz v roce 2021 také Mezinárodní Bookerovu cenu.
Nakladatelství Karolinum v roce 2022 zveřejnilo jeho Cestu z chaosu, což je zevrubná analýza dění na Blízkém východě v posledním století. Zároveň mu ale v pařížském Gallimardu vyšel Enfant de Bohême, v překladu Dítě z Čech. Jeho prostřednictvím se významný francouzský arabista Gilles Kepel poprvé pustil do beletrie a pátrání v rodinné historii, která má českou stopu.
„Francie je dnes zemí, která uprchlíky přijímá, nebo je odmítá, ale sami Francouzi nikam neutíkají. Chtěl jsem ukázat, že tomu tak vždycky nebylo,“ říká Miguel Bonnefoy, který francouzsky píše o svých předcích z Chile a Venezuely.
Začátkem 60. let minulého století byla donucena odejít z vlasti. Dnes, i když je jí přes 90 let, Helena Axlerová z Paříže stále pomáhá české kultuře. Zasloužila se mimo jiné o nové vydání románu Honzlová od Zdeny Salivarové. A také ho přeložila do francouzštiny.
„Není to žádný módní trend, ale osvobození,“ vysvětluje francouzská spisovatelka Vanessa Springora, proč napsala knihu o tom, jak byla ve čtrnácti letech zneužita.
Za takřka 30 tisíc eur, tedy okolo 700 tisíc korun, byla v Paříži vydražena umělecká díla na podporu Ukrajiny. Aukci však nepořádali Francouzi, ale dvě mladé české umělkyně.
Své tři zásadní knihy věnoval lidem, kteří v 50. a 60. letech minulého století utíkali z Východu do Paříže. Stali se jeho přáteli, vyprávěli mu své dramatické příběhy a jeho ani ve snu nenapadlo, že se to může opakovat.
"Češi nepřestali číst. A dokázali si najít cestu ke knihám i za lockdownu," říká Silke Horáková, spolumajitelka nakladatelského domu Albatros Media. Věří, že nic na tom nezmění ani ekonomická krize.
"Když mi bylo třicet, vůbec by mě nenapadlo točit dobový film. Představa, že se píše rok 2000 a já dělám na tématu z 50. let, byla nemožná i realizačně. Nevěděl jsem tehdy, kde bych sehnal tolik peněz. Paradoxní na tom nakonec je, že moje poslední čtyři projekty jsou dobové," říká režisér David Ondříček, jehož film Zátopek od čtvrtka promítají kina.
Pořádně horká půda bylo před třemi roky České centrum v Paříži, když v něm Jiří Hnilica začínal.
Před dvěma roky jsem se ocitla v miniaturní pařížské pracovně Charlese Aznavoura. Jeho legenda se odrážela v každé staré kytaře, plakátu, čouhala z knih i fotografií.
Historik Antoine Marès se před dvaceti lety toulal Prahou a v antikvariátech žasl, kolik francouzské poezie bylo přeloženo do češtiny. Nyní na toto téma v Praze uspořádal výstavu. "Češi přeložili víc francouzských textů než Poláci nebo Maďaři. Máte skvělou kulturu a je třeba ji víc ukazovat ve světě," říká.
"Moje žena říká, že občas křičím ze spaní, hledám obvazy, volám o pomoc. Znovu prožívám ty bojové akce, ošetřuji zraněné," vzpomíná portugalský spisovatel António Lobo Antunes na válku v Angole.
