Zákaz cestování mezi okresy jako za covidu připomíná SSSR. Stát by měl být při takových rozhodnutích opatrnější, míní předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka. „O covidu ale chceme hrozně málo mluvit,“ podotýká. Šimka v podcastu Střelnice kritizuje i touhu policie šmírovat občany, brání právo na zbraň a přiznává, že si nad zákony často říká: „Pane Bože, proč tohle platí?“
Od konce plošných pandemických uzávěr uplynuly čtyři roky, česká společnost i politici ale o tehdejších zásazích do lidských svobod mlčí. Podle předsedy Nejvyššího správního soudu Karla Šimky přitom stát během pandemie sáhl k mechanismům, se kterými by měl velmi šetřit.
„Tohle by mělo být poučení – prostě velmi přemýšlet o adekvátnosti opatření a vždycky myslet na to, že svoboda pohybu ve všech ohledech je obrovská hodnota,“ upozorňuje.
„Představte si situaci, kdy by se to někomu v nějakém státě zalíbilo a řekl by si: To je super, povolení pro cestování mezi okresy se hodí. V Sovětském svazu to měli desítky let,“ varuje Šimka v rozhovoru s Matyášem Zrnem před tím, jak snadno si státní aparát zvyká na mimořádné pravomoci.
Sklon státu křížit lidem svobodu vidí šéf justiční instance i u bezpečnostních složek a policie. Ty mají podle něj přirozenou tendenci požadovat stále detailnější dohled nad životy občanů.
Touha vidět do všeho
„Když se bavím s bezpečnostními složkami, tu touhu vidět do všeho a vědět všechno tam vidím. Říkají mi, že to potřebují pro boj s tou či onou hrozbou. A já jim oponuji: No jo, ale hrozba není všechno. Důležitá je svoboda,“ upozorňuje.
Ze stejného důvodu Šimka podle svých slov podporuje i zachování práva Čechů na držení střelné zbraně a odmítá přísný západní model, kde je vlastnictví zbraně výsadou podléhající zvůli úřadů.
„Jsem strašně rád, že se tu neprosadilo to, co platí v některých západních zemích — že právní nárok normálního, duševně zdravého člověka na zbraň neexistuje. To je logika, kterou naprosto odmítám,“ říká.
V rozhovoru se Šimka dotýká i palčivých celospolečenských témat, jako je migrace využívaná Ruskem k nátlaku na hranicích EU, nebo vzestup radikálních stran typu německé AfD. Zpožděná a alibistická reakce tradičních politiků podle něj logicky vhání nespokojené voliče do náruče antisystému.
I radikální názory mají zaznívat bez postihu
I přes radikální rétoriku některých proudů je ale zastáncem co nejširší svobody slova. Dokud nedochází k přímým výzvám k násilí, mají podle něj i extrémní názory znít ve veřejném prostoru a stát s nimi má bojovat politickými prostředky, nikoli zákazy.
„Kdysi jsem jako soudce řešil kauzu Komunistického svazu mládeže, který také chtěli nějak omezit nebo zakázat - nevím už přesně, jak to bylo. Určitě nemám sympatie ke komunistům. Ale také jsem se tam vlastně snažil říct: Nechte i tyhle extrémní, i tyhle radikální názory znít ve veřejném prostoru a bojujme s nimi politickými prostředky,“ míní.
Složitost evropského systému považuje Šimka za důvod, proč k lidem dorazí regulace, nad kterými zůstává rozum stát. Fungování unie je podle něj o neustálých „krvavých kompromisech“ mezi 27 státy, kde výměnou za podporu zemědělství hlasujeme o pravidlech rybolovu, která jsou nám jinak lhostejná.
K tomu se přidává extrémní časová prodleva. „Ty zákony se začnou tvořit v roce X a začnou platit v roce X plus 10, kdy si už nikdo nepamatuje, proč se začaly dělat tímto způsobem. Už ani nevládnou vlády, které se na tom podílely, takže nemůžeme nikoho hnát k odpovědnosti — a tak řekneme, že za to může unie,“ popisuje Šimka.
Následky pak dopadají přímo na soudce. „Náš denní chleba je řešení všech těch regulací. My podle těch zákonů soudíme, ale někdy si o nich sám říkám: Pane Bože, proč tohle platí?“ uzavírá předseda Nejvyššího správního soudu.
Sdílet
