reklama
 
 
Komerční sdělení - toto je komerční sdělení, Aktuálně.cz není jeho autorem a neovlivňuje jeho obsah

Klavírista Lisiecki: To nejlepší se přihodí samo

Mladý kanadský klavírista Jan Lisiecki, který sklízí ovace po celém světě, bude jednou z hvězd nadcházejícího Pražského jara. Talent, který ve dvaceti letech debutoval v newyorské Carnegie Hall, vystoupí za doprovodu Toronto Symphony Orchestra. Zahraje Schumannův klavír koncert, za jehož nahrávku získal prestižní cenu Diapason

Klidně o mně říkejte, co se vám zlíbí, jen mě neoznačujte za zázračné dítě, žádá klavírista Jan Lisiecki. Pravda, na pódiu debutoval už v devíti letech. A ve svých nynějších dvaadvaceti je považován za mezinárodní hvězdu. Ale sám si prý nikdy nepřipadal výjimečný. "Chodil jsem do normální školy s dvěma tisícovkami dětí. Lyžoval jsem, plaval, dělal jsem spoustu normálních věcí," říká v rozhovoru pro Hospodářské noviny. "Nebylo to tak, že bych se do hudby zbláznil. A rodiče mě do ničeho nenutili. Naopak se mě čas od času ptali, jestli jsem si jist, že chci po zbytek života dělat právě tohle. Jestli si uvědomuji, co tomu budu muset obětovat," popisuje.

Lisiecki má dar: hraje neuvěřitelně zrale a ve skladbách jde do hloubky. Vyvolává dojem interpreta v nejlepších letech, jenž se nějakým kouzlem převtělil do mladého těla. Nad takovým postřehem ale klavírista jen kroutí hlavou. "Nikdy jsem se nesnažil, aby má hra zněla starší, než jsem, nebo aby působila naivně či nedospěle nebo vlastně jakkoliv podobně," směje se hudebník, jemuž prý jde o jediné: respektovat dílo autorů, které interpretuje.

Ke klavíru se Lisiecki dostal náhodou, když jeho rodičům známý půjčil pianino. Zprvu se k němu Lisiecki neměl: "Cvičil jsem jednou týdně, vzbuzovalo ve mně jen vlažný zájem," říká. Ale postupně nástroji propadl a zjistil, že do hry na klavír může směrovat veškerou svoji přebytečnou energii. "Hudba mě uhranula. Od té doby jsem se nepřestal učit," říká.

Stejně jako u většiny hudebníků lze také u Lisieckého vystopovat přelomový okamžik, který odstartoval jeho kariéru. Přesněji: u Lisieckého lze takových okamžiků najít několik. Když mu bylo čtrnáct, za interpretaci Chopina získal prestižní cenu Diapason Découverte. O rok později podepsal exkluzivní smlouvu s nahrávací společností Deutsche Grammophon. A ve dvaceti debutoval v newyorské Carnegie Hall.

Přišlo mu něco z toho obzvlášť přelomové? "Všechno se to stalo velmi přirozeně. Snažím se netlačit na pilu. Ze zkušenosti jsem došel k názoru, že když věci necháte plynout, to nejlepší se vám přihodí samo. Jen musíte být připraveni," tvrdí.

Podobnou filozofii Lisiecki vyznává za klavírem. "Snažím se řídit okamžikem, nechat se uprostřed skladby unést tam, kam je potřeba. Pro mě je partitura základ, z něhož vycházím. To ostatní musí přijít samo," říká.

Když dojde na natáčení, rodák z kanadského Calgary Lisiecki se řídí tím, co kdysi řekl jeho krajan, klavírista Glenn Gould: tedy že nemá smysl natáčet skladbu, pokud k ní člověk nemá co nového dodat. "Gould to hnal do extrému, ale měl pravdu," podotýká Lisiecki, který se podobně pokusil v novém duchu interpretovat dva Mozartovy koncerty i Chopinovy etudy. Svoji poslední desku se rozhodl natočit poté, co s dirigentem Antoniem Pappanem a jeho Orchestra dell Accademia Nazionale di Santa Cecilia na festivalu BBC Proms uvedl Schumanna. "Líbil se mi jejich zvuk a přístup, Schumannův klavírní koncert se mi s nimi hrál velmi dobře. Tak jsme se rozhodli, že ho nahrajeme," vysvětluje.

A Schumannův Klavírní koncert a moll klavírista zahraje také v sobotu 20. května na Pražském jaru, kde vystoupí s Toronto Symphony Orchestra. "Klavír je v Schumannově koncertu plnohodnotnou součástí orchestru, nehraje samostatně ani nad orchestr nevyčnívá. Musí s ním splynout. Protože už jsem s torontským orchestrem hrál, vím, že tohle mu jde snadno," dodává. To ostatní k Lisieckému musí přijít samo.

Více o koncertu na webu Pražského jara zde.

autor: komerční článek | 21. 4. 2017

reklama
reklama
reklama
Komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama