Výbuch ve sluneční atmosféře o síle v řádech miliard megatun TNT. Je zdrojem proudu částic pohybujících se rychlostí zhruba 1 milion kilometrů za hodinu. Negativně mohou život na planetě ovlivnit tím, že nabité částice, které dorazí v přívalech do zemské atmoséry, interferují (indukují nežádoucí proudy) s elektrickými obvody domácích spotřebičů, automobilů, počítačů a komunikační techniky.
Potenciálně nebezpečný je vliv na elektrické bezpečnostní prvky v letadlech a řízení letového provozu, elektrárenském provozu, nebo na činnost lékařské robotické techniky během operací a obecně je ohrožena správná činnost všech zařízení spoléhajících na procesory.
Výbuchy probíhají ve sluneční koroně a chromosféře, což jsou průhledné vrstvy nad vlastním neprůhledným povrchem Slunce - fotosférou. Většinou se soustředí v blízkosti slunečních skvrn; jde o části fotosféry, jež svým výjimečně silným elektromagnetickým polem narušují tok plazmy v hloubi pod sebou. Protože je transport teplejší plazmy z nitra k povrchu omezen siločarami slunečních skvrn, jsou příslušné oblasti chladnější (cca 4000 °C) než okolí (cca 6000 °C) a jeví se tmavší. Jejich životnost se pohybuje v řádech hodin až měsíců.
Důsledkem velmi silných erupcí může být na Zemi takzvaná geomagnetická bouře. Jedním z jejích příznaků je například pozorování polární záře blíže k rovníku, než je běžné. Další průvodní jevy již tak romantické nejsou; v krajním případě zničení nebo poškození satelitů, a tedy zablokování datových přenosů, kolaps energetických a telekomunikačních sítí.
Z těchto primárních následků plyne spousta dalších, jako nedostupnost internetu, telefonního spojení, navigace a v případě masivních výpadků elektřiny celkový kolaps, protože bez ní rozvinuté země prakticky nejsou schopny zajistit ani dodávku pitné vody. Zkoumají se mechanismy ovlivnění počasí a lidského organismu.
Proto existují heliosférická výzkumná střediska, která sluneční aktivitu monitorují a zkoumají. Geomagnetické bouře se hodnotí v pětistupňovém systému (A,B,C,M,X). Nejslabší se projevuje právě polárními zářemi a není nijak nebezpečný. Na opačném konci žebříčku je bouře s katastrofálními důsledky pro planetu jako celek.
Přesný průběh výbuchu není zatím znám, ale jeho podstatou je uvolnění přebytečné energie při reorganizaci sluneční skvrny. Elektromagnetické proudy se spojí tak, aby měl systém co nejnižší energii a ta přebytečná se změní na teplo dodané plazmě. V místě výbuchu její teplota náhle vyletí k několika milionům stupňů a nabité částice plazmy vytvoří vysokoenergetický výron sluneční hmoty. Když dorazí sluneční vítr k Zemi, setkají se tyto částice s jejím magnetickým štítem a jsou z větší části odkloněny. Štít se přitom různě deformuje. Takzvaná magnetosféra se ze 60 tisíc kilometrů nad Zemí ztenčí výjimečně až na několik tisíc.
Tak tomu bylo v roce 1859. Byla to pravděpodobně nejsilnější magnetická bouře v lidských dějinách. Vyřadila telegrafní spojení kompletně po celé severní polokouli a dokonce byli někteří zaměstnanci telegrafických společností popáleni. Stejné sluneční erupce si v dnešní době, daleko závislejší na elektřině než v 19. století, dokážeme představit jen stěží.
