Životopis

Karel Havlíček se narodil v říjnu 1821 v Borové nedaleko německého Brodu. Jeho budoucí význam se projevil tak, že dnes se tato místa nazývají Havlíčkova Borová a Havlíčkův Brod. Sám Havlíček si časem připojil ke svému jméno "Borovský" jako odkaz na své rodné město. V přílehlém Německém Brodě vystudoval gymnázium a po roce 1838 se začal připravovat na studium v Praze, a to ve filosofickém semináři. Ovlivněn zdejší koncentrací obrozeneckých osobností, prošel si rituálem vlasteneckého křtu, od nějž začal používat přízvisko Borovský, zvlášť při podepisování svých děl.

Byla pro něj typická národnostní uvědomělost a byl vyznavačem všeslovanského ideálu. Jeho zájem směřovat lidi ho přivedla do kněžského semináře, z nějž si ale odnesl spíše nechuť k římskokatolické církvi kvůli jejímu konzervatismu a protinárodním tendencím. I další zkušenost ho významně formovala. Působil jako vychovatel v rodině moskevského profesora. Rok tak strávil v Rusku, ale poznatky o tamní realitě ho vedly k přehodnocení názoru.

Od roku 1845 se usadil v Praze a začal psát a přispívat do časopisů. Pronikal do zdejší kulturní společnosti, renomé si vydobyl slavnou kritikou Josefa Kajetána Tyla za jeho dílo Poslední Čech. Nakonec se tak dostal od roku 1846 do redakce Pražských novin, což byl začátek jeho novinářské kariéry, které dal všanc vše. Ve svých příspěvcích se stavil pro panslavistické myšlence s vůdčí úlohou Ruska a propagoval federalizaci Habsburské říše. Byl také tvůrčí silou satirické přílohy Žihadlo v časopise Česká včela. Politické události vedly v březnu 1848 k uvolnění poměrů včetně cenzury. Karel Havlíček Borovský odešel z Pražských novin a začal vydávat Národní noviny. V tomto roce se též oženil, a to s Julií Sýkorovou.

Politická situace se ale nevyvíjí vstříc liberálnímu tónu novin, rok po zrušení cenzury je vytvořena nová ústava rozpuštěn ústavodárný sněm. Poprvé je jejich vydávání zakázáno v červnu 1849. přesto Borovský pokračuje, až v lednu 1850 definitivně končí. Navazuje v květnu 1850 časopisem Slovan, který vydává v Kutné Hoře, ale je donucen s nimi přestat v srpnu 1851.

Během soudních řízení se mu daří, ale nakonec je se souhlasem císaře Františka Josefa I. deportován do Brixenu v Tyrolsku v prosinci 1851. Nebyl zde držen ve vězení, měl v podstatě svobodu pohybu, mohl být navštěvován příbuznými a přáteli a psát dopisy. Bylo mu však nicméně znemožněno sledovat a hlavně ovlivňovat události na českém území. Přestože zde nebyl výrazně perzekuován, právě odtrženost od českého národu ho trápila. V květnu 1855 mu úřady povolily návrat do Německého Brodu. Musel ale splnit podmínku, že se vzdá novinářské a spisovatelské činnosti.

Jeho manželka trpěla tuberkulózou, kterou se od ní nakazil. Zatímco pobyt v horském Brixenu mu zdravotně pomáhal, než se vrátil zpátky do Čech, jeho manželka v roce 1855 zemřela. U Borovského se stav začal následně zhoršovat, navštívil proto lázně Šternberk. Nakonec zemřel v červenci 1856. Zanechali po sobě dceru, která nicméně zemřela mladá, v necelých 24 letech, rovněž v souvislosti se stejnou chorobou.

V Havlíčkově Brodě se v současnosti každoročně koná Letní žurnalistická škola.

Dílo Karla Havlíčka Borovského

Jedním z prvních literárních projevů, který zároveň ukazoval Havlíčkovu společenskou angažovanost, byly Obrazy z Rus, které vytvořil po návratu z Moskvy. Kritizuje zde špatné poměry a zaostalost ruského národa.

Další publikace jsou často souborná díla jeho žurnalistických prací. Duch Národních novin je výborem textů ze stejnojmenného periodika, Epištoly kutnohorské sdružují texty z časopisu Slovan a Kapitola o kritice obsahuje stať na pokračování z České včely.

V exilu sepsal prozaičtější díla, zahrnující satiru, která ve skrytu kritizuje reálnou situaci. Tyrolské elegie jsou hodně autobiografické. Dokončil Křest svatého Vladimíra, v němž se zabývá smyslem absolutismu a církevního náboženství. Naposledy se inspiroval v německé pohádce, z níž vzešla kritika autoritářských vládců i poddajných poddaných s názvem Král Lávra.