Životopis

Jan Neruda se narodil v červenci 1834. Jeho rodina nebyla příliš majetná, přesto vystudoval nejprve gymnázium a následně se zapsal na práva na vysoké škole. Zdejší studium po dvou semestrech přerušil kvůli finanční situaci a nastoupil jako aspirant vojenského účetního úřadu na otcovo přání. V této práci se neudržel, znovu se vrátil studovat na vysokou školu, tentokrát obor filosofie, ale ani ten nedokončil. V době studia se ale dostal k psaní pro německojazyčný deník Tagesbote aus Böhmen, protože české deník se v padesátých letech 19. století podrobily podpoře absolutismu, a tak bylo publikování v těchto periodicích spojováno se zahazováním talentu.

Byl významným představitel a zástupcem literární skupiny májovců, podílel se na tvorbě almanachu Máj, který vyšel v roce 1858 a hlásil se k literárnímu odkazu Máchy, Erbena nebo Karla Havlíčka Borovského. Usilovali o zachování celistvého obrazu světa v uměleckém ztvárnění literatury. Neruda měl dost osobních zkušeností s negativními aspekty společnosti jako chudoba.

V roce 1859 se definitivně přiklonil ke spisovatelské a novinářské kariéře. Nejprve nastoupil do česky psaných novin Čas, posléze Hlas a následně Národní listy, které podporovaly českou národní politiku ve sněmu, hlavně linii mladočechů. V redakci posledně jmenovaných novin zůstal od poloviny šedesátých let až do konce svého života. Kratší dobu působil i ve vedení časopisů jako Květy nebo Lumír, které se po většinu času věnovaly beletrii. I sám Neruda byl hlavně autorem publicistických článků, zásadní přínos měl pro český fejeton, který psal jak do novin, tak časopisů. Rovněž sepisoval črty, žurnalistický žánr blízký reportáži a cestopis, v němž využil zkušenosti z cest na západ Evropy i Balkán a Egypt.

V soukromí Jana Nerudy se za život objevilo několik významných žen, do manželského svazku ale nevstoupil. Komplikovaný vztah měl s Annou Holinovou, ale nejslavnější ženou, k níž ho vázalo pouto byla Karolína Světlá, které nakonec zakázal styk s Nerudou její manžel, a mladá Terezie Marie Macháčková, která předčasně zemřela.

Jan Neruda zemřel v srpnu 1891. Většinu života strávil na Malé Straně v Praze. Je zde po něm pojmenovaná ulice, v níž se nachází dům U dvou slunců, kde s rodiči bydlel v letech 1845-1857 a kde nyní visí pamětní deska. V Hellichově ulici na Praze 1 stojí Gymnázium Jana Nerudy.

Dílo Jana Nerudy

Za života byl oceňován hlavně za svou činnost fejetonistickou a prozaickou, zatímco jeho poezie byla kritizována, protože nepovzbuzovala národ a nebyla správně pozitivní. Přesto se právě jeho básnické sbírky dnes řadí ke stejně důležitému odkazu Jana Nerudy jako jeho zbylá tvorba.

Jako první vydal v roce 1858 sbírku Hřbitovní kvítí, která odpovídá směřování májovců, texty jsou negativní, zpracovává sociálně tíživá témata a dává najevo své zklamání ze společenských poměrů. Kritika celkové estetiky ho nezastavila před tvorbou dalších básní, které souborně vyšly v roce 1867 jako Kniha veršů, kterou tvoří tři oddíly - Kniha veršů výpravných, Kniha veršů lyrických a smíšených a Kniha veršů časových a příležitostných.

Nejzvláštnější příspěvek do poezie přišel s rokem 1878 a publikací Písně kosmické, v nichž se ve verších obrací k nebeským objektům jako odrazu nás samých na Zemi. Za života vydal ještě další dva soubory Balady a romance a Prosté motivy a Jaroslav Vrchlický později sesbíral s jeho pozůstalosti Zpěvy páteční.

V próze kombinoval fejetony a povídky, bližší mu byl drobný rozsah, díky kterému mohl zachycovat více různých zážitků a jevů. Často přitom zůstává v oblasti Malé Strany a jejích obyvatel. V roce 1864 vydal Arabesky a v roce 1878 Povídky malostranské. Fejetony byly vydány v souborech jako Žerty, hravé i dravé nebo Studie krátké a kratší.

Začátek šedesátých let přinesl také několik jeho českých dramatických počinů, ale divadelní tvorba nebyla příliš úspěšná a poslední kus připravil v roce 1863.