Životopis
Jan Drda se narodil v roce 1915 v Příbrami. V roce 1921 mu zemřela matka, otec o několik let později rodinu opustil. Chlapce vychovávala babička z otcovy strany, která jej podporovala ve studiu, díky čemuž Drda odmaturoval v roce 1934 na příbramském gymnáziu, kde během studia přispíval do několika studentských časopisů.
Po střední škole se přestěhoval do Prahy, začal studovat filologii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, ale obor nedokončil. Na studium si přivydělával psaním románů na pokračování do časopisů pro ženy. V roce 1937 nastoupil do kulturní rubriky Lidových novin, kde během pěti let publikoval tisíce povídek, soudniček či fejetonů.
V roce 1940 se oženil s Emílií Novákovou a narodila se jim dcera Jana. V tomtéž roce mu vyšel román Městečko na dlani, jehož děj byl zasazen do hornického města. Dílo napsané se smyslem pro živý jazyk mělo humorné ladění, jednoduchou skladbu a autenticky vykreslovalo maloměstský život, čímž si Drda získal u čtenářů oblibu.
Po válce pracoval v deníku Práce, v letech 1948–1952 byl šéfredaktorem Lidových novin. Na ustavujícím sjezdu Svazu československých spisovatelů v březnu 1949 byl Drda zvolen prvním předsedou a funkci vykonával do roku 1956. Tato instituce fungovala podle sovětského vzoru a jejím hlavním cílem bylo naplňování doktrín komunistické kulturní politiky v literatuře.
Roku 1945 se stal členem KSČ a v letech 1948 až 1962 působil jako poslanec a politický činitel. V srpnu roku 1968 se postavil proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy, za což byl vyloučen ze strany. 25. srpna 1968 publikoval v Rudém právu článek "Nezkřivte jim ani vlas, nedejte jim ani kapku vody". Mnoho lidí se tehdy jeho radou řídilo a vojákům odmítlo vodu dát.
V říjnu téhož roku obnovil týdeník Svět práce, který do září 1969 řídil. Jan Drda zemřel 28. listopadu 1970 v Dobříši, kde je také pohřben. V rodné Příbrami je po něm pojmenována jedna z ulic a roku 1990 byla příbramská knihovna přejmenována na Knihovnu Jana Drdy.
Dílo Jana Drdy
Mezi autorova nejznámější díla patří soubor povídek Němá barikáda, který vyšel v roce 1946. Kniha nepateticky zachycovala hrdinství prostých lidí v období okupace a v době Květnového povstání. Nejvýraznější povídkou je Vyšší princip, kterou v roce 1960 zrežíroval Jiří Krejčík. Tehdejší kritika povídkám vyčítala schematismus a klišé. I přes své umělecké kvality dílo spadá do tzv. socialisticky angažované literatury.
Drda kromě románu Putování Petra Sedmilháře (1943), souboru povídek Krásná Tortiza (1951) a Českých pohádek (1958) psal také původní filmové scénáře (Znamení kotvy) a podílel se na adaptacích svých vlastních děl (Děvčica z Beskyd). Dnes již kultovní filmová pohádka Hrátky s čertem z roku 1956 vychází z autorovy stejnojmenné předlohy z roku 1946. Mezi další zfilmovaná díla patří drama Němá barikáda (1949), oblíbená pohádka Dařbuján a Pandrhola (1959) nebo Hlídač dynamitu (1963) podle povídky z Němé barikády.
V tu chvíli se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo . . . S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky: "Z hlediska vyššího principu mravního . . . vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!" úryvek z povídky Vyšší princip (Němá barikáda)
Autor byl osobitým vypravěčem, jehož doménou bylo prolínání reality a fantazie. Hlavními atributy jeho textů jsou smysl pro detail, štiplavý humor, optimismus, skrze který popisuje kladné i záporné postavy. V době, kdy vykonával významné politické a kulturní funkce, však podporoval tehdejší averzi vůči nekomunistickým spisovatelům a s ním spojené vylučovaní ze Svazu československých spisovatelů a tresty ve vězení. Mezi takto potrestané patřili katolicky orientovaní spisovatelé jako Jan Čep, Jakub Deml nebo Jan Zahradníček.
