Život
Samuel Beckett se narodil 13. dubna 1906 v nedaleko Dublinu v irské zámožné protestantské rodině. Jeho otec, William Beckett, byl zeměměřič, matka, Mary Roeová, zdravotní sestra.
Základní údaje
Narození: 13. dubna 1906, Dublin, Irsko
Úmrtí: 22. prosince 1989, Paříž, Francie
Manželka: Suzanne Dechevaux-Dumesnil
Vzdělával se na prestižních školách v Dublinu, od roku 1923 studoval v jezuitské koleji Trinity College práva a evropské jazyky. V roce 1927 působil jako učitel v Belfastu, o rok později začal přednášet angličtinu ve Francii (i na Sorbonně). Po návratu do Irska ještě krátce vyučoval francouzštinu. Pak se začal věnovat pouze psaní. Díky dědictví se mohl usadit v Londýně. Kvůli depresím se léčil v psychiatrické léčebně. Později cestoval po Evropě.
Nejznámější díla
Čekání na Godota, Konec hry, Katastrofa, Veršovánky
V polovině 30. let se seznámil se studentkou Suzanne Dechevaux-Dumesnilovou, s níž se v roce 1961 oženil. V roce 1938 se odstěhoval do Francie, kde se za války zapojil do francouzského hnutí odporu. Od roku 1942 se ukrýval na jihu Francie v malé vesničce. Po skončení války ještě krátce spolupracoval s irským Červeným křížem a pak se usadil v Paříži. V druhé polovině 40. let napsal svá největší prozaická díla. Světovou proslulost si získal absurdním dramatem Čekání na Godota. V roce 1969 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. V roce 1989 mu zemřela manželka a brzy po ní, 22. prosince 1989 ve věku 83 let, zemřel i Samuel Beckett.
Dílo
Do literatury vstoupil Samuel Beckett anglicky psanými esejemi, sbírkami povídek a básní. První větší prózou byl román Murphy z roku 1938, příběh o Irovi, který začal pracovat v ústavu pro choromyslné. V románu Merciér a Camier (1946) hlavní hrdinové předjímají dvojici protagonistů z Čekání na Godota. Beckett ve svých hrách Čekání na Godota (1953), Konec hry (1957) a dalších uvádí na scénu štvance na pokraji sil, vzbuzující soucit i odpor zároveň.
ESTRAGON Co ti mám říct. Čekáš vždycky do poslední chvíle. VLADIMÍR (zasněně) Poslední chvíle… (Rozjímá) Je krapet daleko, ale určitě bude stát za to. Kdo to jenom říkal? ESTRAGON:Nechtěl bys mi píchnout? VLADIMÍR: Jednou přece přijít musí. Když si tohle říkám, připadám si legračně. Mám takovej divnej pocit. (Sundá si klobouk, nahlédne dovnitř, zašátrá v něm rukou, vyklepne ho, nasadí) Jak bych to řekl? Jsem takovej… uklidněnej a zároveň… (přemítá) vyděšenej. (Emfaticky) Vy-dě-še-nej. (Nanovo sundá klobouk a nahlíží dovnitř) No ne. (Zaklepe na dýnko, jako by čekal, že něco vypadne, nahlédne dovnitř, nasadí si ho) No jo. Samuel Beckett, Čekání na Godota
Jeho hrdinové se přes ustavičné porážky a ponížení pokoušejí stále znovu a znovu, s novou nadějí začít nový život. Největším prozaickým dílem je volná experimentální trilogie, v níž se člověk projevuje jako nemohoucí, bloudící a stále hledající bytost: Molloy (1951), Malone umírá (1951), Nepojmenovatelný (1953). V 70. letech psal poezii. V roce 1984 napsal pro Václava Havla dílo Katastrofy o výsleších disidentů.
Čekání na Godota
Divadelní hra o dvou jednáních, jeden z nejvýznamnějších projevů tzv. absurdního divadla, popírá dějovost i dramatickou stavbu „tradičního“ divadla. Dekorace se omezují na jeden strom, scénu tvoří venkovská cesta na opuštěném místě, kde se setkávají dva blíže neurčení tuláci Estragon a Vladimír. Vedou spolu chaotický dialog, z něhož vyplývá pouze to, že chtějí čekat na jakéhosi Godota, který má rozhodnout o jejich dalším životě. Další postavy, které se objevují na scéně, jsou Pozzo a Lucky – pán vedoucí na šňůře otroka ověšeného předměty. Na konci každého jednání se objevuje chlapec, který oznamuje, že pan Godot dnes nepřijde. Modelovost této hry umožňuje různá pojetí na jevišti.
