Život
Eugène Emile Paul Grindel se narodil 14. prosince 1895 v Saint Denis v rodině účetního a švadleny. Studia musel ukončit v šestnácti letech kvůli tuberkulóze a léčení ve Švýcarsku. Během první světové války působil na frontě jako zdravotník a v té době se stal antimilitaristou. V roce 1917 se oženil se svou první ženou, známou pod jménem Gala Dalí, se kterou se seznámil ve švýcarském Davosu. Narodila se jim dcera Cecile. Ve stejné době začal psát básně inspirované Waltem Whitmanem, v roce 1918 se seznámil s André Bretonem a Louisem Aragonem, stal se členem dadaistické skupiny, podporoval komunisty.
Základní údaje
Narození: 14. prosince 1895, Saint Denis, Francie
Úmrtí: 18. listopadu 1952, Charenton-le-Pont, Francie
Manželky: Gala Dalí (Elena Ivanovna Diakonova), Nusch (Maria Benz), Dominique Laure
Později se stal členem surrealistické skupiny. Na počátku 20. let prodělávalo jeho manželství krizi, a proto Eluard hodně cestoval, do Paříže se vrátil v roce 1924. Vrátila se mu nemoc a žena ho opustila s malířem Salvatorem Dalím. V roce 1934 se znovu oženil s modelkou přezdívanou Nusch, kterou považovali jeho přátelé za maskota surrealismu. Během druhé světové války se stal členem komunistické strany a odklonil se od surrealismu. Po válce, v roce 1946, zemřela jeho žena Nusch. Oženil se ještě jednou s Dominique Laure, kterou potkal na Sjezdu obránců míru v Mexiku v roce 1949. Zemřel na infarkt 18. listopadu 1952 v Charenton-le-Pont.
Dílo
Nejznámější díla
Veřejná růže, Říkám, co je pravda, Stezky a cesty poezie, Zbraně bolesti
První sbírkou Paula Eluarda jsou antimilitaristické Básně pro mír (1918). Na počátku své tvorby se hlásil k dadaismu – Nezbytnosti života (1921), Neštěstí nesmrtelných (1922). Později byly jeho básně ovlivněné surrealismem – Hlavní město bolesti (1926), Láska poezie (1923), Veřejná růže (1934). Hlavními tématy byly láska a bolest z osamění. Později pronikají do jeho tvorby zájem o věci veřejné, vzpoura proti měšťáctví, odpor k válce, pocit sounáležitosti s dělníky. Společenské zaměření Eluardovy poezie zesílilo během španělské občanské války a vrcholí za okupace Paříže. Jeho báseň Svoboda, kterou začíná jeho sbírka Poezie a pravda (1942), se stala manifestem všech bojovníků proti fašismu. Poslední jeho sbírky byly napsány pod vlivem humanismu – Kdybych mohl říci vše (1951) a Fénix (1951), kterou věnoval své třetí ženě.
Veřejná růže
Sen z 21. září 1943 Snil jsem, že rychle kráčím Po tyrolských cestách Někdy abych šel rychleji Kráčel jsem po čtyřech A moje dlaně byly tvrdé A hezké venkovanky Po tamním způsobu Mě při potkání zdravily Něžným pokynutím A přicházel jsem k vězením V oknech visely stuhy Dveře tam byly dokořán A vězení byla prázdná Moh jsem tam bydlet Vcházet a vycházet po libosti Moh jsem tam pracovat Moh jsem tam být šťasten Dole ve stáji Černí opentlení koně Čekali až se mi zachce vyjet Jak vode ve slunci Chvěly se zdi Vesnické ženy na návsi ... P. Eluard
Vrcholná sbírka intimní lyriky Eluardova surrealistického období je souborem 19 básní psaných volným veršem bez interpunkce a 1 básně v próze Za jednoho velmi chladného odpoledne… Jednota sbírky je dána autorovým hledáním způsobu, jak v konkrétních básnických obrazech sloučit protikladné prvky své obrazivosti: takřka nemateriální průzračnost, neposkvrněnost a křehkost krystalu, křišťálu, ledovce, sněhu, jas plamene s teplem, vláhou a zemí. Nalézání cesty, jak překročit kruh samoty sjednocením s druhými (se ženou) nabývá až kosmické povahy. Tak jako oheň a krystal vystupují proti vláze a teplu zprvu cize a neslučitelně, i žena stojí zpočátku proti touze vykročit ze sebe „oslňující a nahá“. Autentické spojení předpokládá zachování čistoty a nevinnosti. Přes svůj intimní charakter a sepětí se surrealistickou estetikou představuje Veřejná růže významnou etapu v Eluardově úsilí rozšířit intenzívním prožitkem obzor své poezie směrem k jiným, které předznamenalo jeho tvorbu z 2. poloviny 30. let i její vývojový zlom v období francouzského odboje.
