Životopis
Julius Fučík se narodil v Praze na Smíchově v roce 1903. Jeho otec byl soustružník, ale zálibu nalézal i v divadelním dobrovolnictví. Křestní jméno získal Julius po své strýci, který byl vojenským kapelníkem a skladatelem. Prahu částečně opustil v roce 1913, kdy se rodina přestěhovala do Plzně, protože zde otec získal zaměstnání u divadla. V roce 1921 dokončil zdejší reálné gymnázium a pokračoval tzv. mimořádným studiem na Filozofické fakultě UK v Praze.
Základní info
Narození: 23. února 1903, Praha
Úmrtí: 8. září 1943, Berlín
Rodina: manželka Augusta (rozená Kodeřicová)
Už v průběhu vysokoškolského vzdělávání se účastnil demonstrací a stávek a otevřel se kariéře žurnalisty. Jeho příspěvky vycházely v titulech jako Tvorba (šéfredaktor v letech 1928–1938), Avantgarda, Rudý večerník nebo Kmen. Přikláněl se k levicovému tisku, případně komunistickému. Do Komunistické strany Československa vstoupil hned v roce 1921. V roce 1929 se tak stal stálým redaktorem Rudého práva (přispíval už předchozí čtyři roky) a tvořil i pro Haló noviny. Psal také jako dopisovatel z Moskvy, do Sovětského svazu podnikl dvě větší cesty.
Počítali jsme vždycky se smrtí. Věděli jsme: dostaneme-li se do rukou Gestapa, znamená to konec. Podle toho jsme také jednali i zde. Teď snad potřebuje vysvětlení, proč já sám po nějaké době jsem začal postupovat poněkud jinak. Sedm neděl jsem nevypovídal. Byl jsem si vědom, že žádné slovo mne nemůže zachránit, ale zato může ohrozit soudruhy venku. V mlčení byla moje aktivita. Ale Klecan mluvil. Bylo tu již několik lidí ze řad inteligence. A přišlo stanné právo. Hromadné zatýkání a popravy bez dlouhých výslechů. Na Gestapu se kombinovalo: Když Vančura, proč ne také jiní? Proč ne S. K. Neumann? Proč ne Halas? Proč ne Olbracht? Ti tři byli mi přímo označováni jako autoři článků v Rudém právu. Jejich zatčení bylo na vážkách. A zatčení, to znamenalo jistou smrt. Na programu byli i jiní: Nezval, Seifert, oba Vydrové, Dostal a z důvodů mně už docela neznámých dokonce i Frejka a takový mnohoživelník jako Bor. Kdybych byl naráz vylil své ledví před Gestapem, nebyl bych jim většinou mohl ublížit. Ale o to teď nešlo. Šlo o něco jiného: mohl jsem je zachránit svým mlčením? Bylo mé mlčení ještě aktivním? Nebylo už pasivním? Na tuhle otázku jsem si musil dát odpověď." ukázka z Reportáže psané na oprátce
Přelomový rok pro československé komunisty, 1929, během kterého se vedoucí úlohy ujali prosovětští lidé kolem Klementa Gottwalda a kvůli čemuž řada známých osobností protestovala, tak tehdy Julius Fučík zachoval podporu novému vedení.
Na vysoké škole se hodně zajímal o literaturu a divadlo, učiteli mu byli i F. X. Šalda nebo Zdeněk Nejedlý. Výraznou část jeho novinářské tvorby pak tvořily právě literární či divadelní kritiky. Sám se i angažoval herecky už od dospívání. Typické pro něj bylo užívání kostýmů i mimo jeviště, v případě demonstrací nebo později během odboje. Od roku 1926 byl členem Devětsilu.
V roce 1938 se oženil s Augustou Kodeřicovou, po válce známou jako Gustou Fučíkovou, propagátorkou jeho díla. Údajně však v duchu komunistické ideologie vnímali sňatek pouze jako formalitu.
Začátek okupace ještě prožil v domažlickém příbytku svých rodičů, postupně ale převažuje odbojářský zájem, a tak se vrací do Prahy. Zapojuje se do komunistického ilegálního odboje v roce 1941, kdy Německo napadlo Sověty. Dostává se do řídící pozice pro vydávání tiskovin. V dubnu 1942 je na něj podáno udání a je zatčen gestapem. Z pražské Pankráce putuje do Budyšína a nakonec do Berlína-Plötzensee. Zde je v září 1943 popraven oběšením.
Po válce se stal nástrojem komunistické propagandy, která využila jeho životní příběh a postoj v odboji pro vlastní potřeby, a tak vytvořila mýtus dokonalého a oddaného komunisty. Hodilo se jim, že zemřel poměrně mladý, takže už nemohl učinit nic, čím by uškodil KSČ, a esteticky mohli jeho mladý věk účelně využít.
Zároveň se vyskytovaly spekulace o Fučíkově přežití. Mluvilo se o tom, že byl Fučík kolaborantem a s gestapem se dohodl, což by vysvětlovalo jeho poklidné zadržení, kterému se nebránil, i když byl ozbrojen dvěma pistolemi. Zrodila se i legenda o jeho úmrtí v Bolívii v osmdesátých letech.
Dílo Julia Fučíka
Fučík je typem autora, kterého dělá jedno díla. V jeho případě jde o Reportáž psanou na oprátce, na níž pracoval během svého uvěznění gestapem na Pankráci a které prostřednictvím motáků dostával ven ke své ženě. Kniha tak v celku poprvé vyšla v roce 1945 a stala se jedním ze základů Fučíkova kultu. V prvním vydání jí už měly scházet některé pasáže, které byly editorkou odstraněny. Měl to být buď zásah jeho ženy, nebo přímo komunistického vedení.
Přehled nejdůležitějších děl
Reportáž psaná na oprátce
Knihu tvoří osm kapitol. Zahrnuje reportážní zachycení výslechů, od prvních, kdy mlčel, k dalším, kdy se aktivně zapojil do hry s gestapem, jehož cílem bylo odvést pozornost od osobností, které zatím nacistickým silám vyklouzly, k těm, které už zadrželi.
Hle, i má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život. A v životě není diváků. Opona se zvedá. Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!" z Reportáže psané na oprátce
Z cest do Sovětského svazu mu vyšly dva soubory. První byl v roce 1932 publikován pod názvem V zemi, kde zítra již znamená včera, druhý přišel až posmrtně v roce 1947 – V zemi milované. V roce 1948 pak přišel soubor Reportáže z buržoazní republiky.
S vypuknutím druhé světové války se zaměřil na práci na literárních esejích. Napsal texty o Boženě Němcové, Karlu Sabinovi a Juliu Zeyerovi.
