Život
Christian Johann Heinrich Heine (vlastním jménem Harry Heine) se narodil se 13. prosince 1797 v Düsseldorfu v židovské rodině obchodníka s látkami. Rodiče počítali s tím, že se jejich syn stane také obchodníkem. Vzdělával se na katolickém lyceu, studium probíhalo ve francouzštině. Ukázalo se, že kvůli svým vlastnostem se těžko může stát obchodníkem. Žil v židovském ghettu a cítil se osamoceně.
Základní údaje
Narození: 13. prosince 1797, Düsseldorf, Německo
Úmrtí: 17. února 1856, Paříž, Francie
Manželka: Crescence Augustine Mirat (Mathilde)
Jeho strýc bankéř mu umožnil studovat práva v Bonnu. Během studií začal psát básně, navštěvovat přednášky z literatury a historie, docházel do literárních salónů. Studia dokončil (1825), ale zaměstnání nemohl najít. Pozornost získaly jeho cestopisné črty, básně a další práce, které vycházely v časopisech. V té době také přestoupil na jinou víru, nechal se pokřtít a stal se protestantem, aby měl otevřenou cestu do světa.
Nejznámější díla
Kniha písní, Nové básně, Romancero, Obrazy z cest, Zimní pohádka
V roce 1831 se kvůli cenzuře přestěhoval do Paříže. Dlouho i ve Francii byl téměř bez prostředků, dokud mu francouzská vláda neposkytla rentu. Přátelil se s Balzacem, G. Sandovou, A. Dumasem a stýkal se i s K. Marxem a B. Engelsem. V roce 1841 se oženil s pařížskou prodavačkou Crescence Augustine Mirat, které říkal Mathilde. Brzy však onemocněl a téměř oslepl. Stýskalo se mu po Německu a rodině, a proto se tam dvakrát za sebou vypravil. V roce 1844 byl na Marxe a Heineho vydán v Německu zatykač a oba se proto přesunuli do Paříže. V roce 1848 Heine ochrnul a oslepl úplně. Pomalu umíral, přesto se dál věnoval psaní. Zemřel 17. února 1856 v Paříži.
Dílo
Heinrich Heine bývá považován za největšího německého lyrika po Goethovi. Jeho básnickou slávu založila Kniha písní (1827), jejíž jednoduché melodické básně nesou stopy vlivu lidové poezie a v nichž romantická gesta a rekvizity i baladické nálady zvolna ustupují ironii i sebeironii. Jsou tu vedle zážitků z přírody i bojovné sociální motivy a též jímavá lyrika milostná i útočné sarkastické verše napadající německé šosáctví.
Já sám nevím proč, co to značí, že jsem tak zamyšlen, ta prastará pověst k pláči mě týrá dnes po celý den. Vzduch ochladl, už se stmívá a tiše plyne Rýn, zář slunce dohořívá a na hory pad stín. Na skále sedí panna, má démantový pás, je celá ošperkovaná, češe si zlatý svůj vlas. Má zlatý hřeben v hlavě, češe a zpívá si, zpívá tak dojímavě, co zpívá, ach, co asi? Lodník je dojat tím zpěvem, ten zpěv ho tak ošálí, že upoután luzným zjevem, si nevšimne úskalí. Vír loďku podemílá, už nahnul se její kraj, to všecko způsobila svým zpěvem Lorelei. H. Heine, Lorelei, Kniha písní
Nejrevolučnější Heinovy básně shrnuje pozdější sbírka Nové básně (1844), zatímco Romancero (1851) obsahuje především baladické skladby s tématy z germánských a židovských pověstí a je už i svědectvím básníkových útrap z choroby. Z Heinových próz vynikají črty Obrazy z cest (1826 – 31), směs autorových bystrých postřehů politických a sociálních i satirických narážek, lyrických dojmů z přírody a prudkých polemik s nacionalismem, militarismem, bigotností a dalšími neduhy společnosti. Byl autorem publikace Dějiny náboženství a filozofie v Německu, kterou napsal už v roce 1835. Heinrich Heine patřil k nejcenzurovanějším autorům. Důvodem byly jeho kritické postoje k feudalismu, náboženství, dalším důvodem byla erotika. Jeho díla byla upravována a zkracována. Na druhou stranu řada jeho básní byla zhudebněna známými skladateli Schumannem, Schubertem, Mendelssohnem, Lisztem, Wagnerem a dalšími.
Kniha písní
Jedno z nejvýznamnějších děl německé poezie 19. století. Skládá se z 5 oddílů: Mladá utrpení, Lyrické intermezzo, Návrat, Z cesty Harcem a Severní moře. Hlavním tématem prvních tří je nešťastná láska, pojímaná v tónu elegické písně (Lorelei), balady a romance (Don Ramiro), ve formě prostých čtyřverší s pravidelným rýmem. Již v Návratu je však patrná autorova ironie a sebeironie, věcnost a polemičnost vůči prázdným konvencím, která převládá v humorně poetických básních 4. oddílu (Horská idyla). Vyvrcholením celé Knihy písní je dvojdílný cyklus přírodně reflexívní lyriky Severní moře, zpodobující živelnost a nekonečnou proměnlivost moře.
