Život
Francois de Montcorbier se narodil v Paříži v období moru (datum narození není přesně potvrzeno, často se uvádí 1. dubna 1431), při němž zřejmě zemřel jeho otec. Matka ho vychovávala sama, v šesti nebo sedmi letech ho pak svěřila kanovníkovi Villonovi. Francois ho měl velmi rád, proto si vzal jeho příjmení.
Základní údaje
Přesné datum narození ani úmrtí neznáme.
Narození: 1429/1431 Paříž
Úmrtí: 1463 či později
Díky svému „otci“, jak kanovníka nazýval, se naučil číst, psát, základy aritmetiky a později studoval na Sorbonně, kde se v roce 1452 stal mistrem svobodných umění. Další tři roky po absolutoriu nezískal žádný další titul, a tak se stal klerikem nejen bez místa, ale také bez vyhlídek na jakoukoli jistou budoucnost.
Nejznámější díla
Odkaz (Malá závěť), Velká závěť (Velký testament), Balady v žargonu
Villon zjevně nevěděl, co se životem, jeden čas dokonce působil jako opisovač, mohl se stát knězem, ale jeho potřeba svobody a volnosti nakonec zvítězila a on se tohoto zaměstnání vzdává. Villon byl rebel a kacíř. Už v roce 1455 spáchal první zločin – vraždu kněze a musel uprchnout z Paříže.
Já u pramene jsem a žízní hynu, horký jak oheň, zuby drkotám, dlím v cizotě, kde mám svou domovinu, ač blízko krbu, zimnici přec mám, nahý jak červ, oděn jak prelát sám, směji se v pláči, doufám v zoufání, mně lékem je, co jiné poraní, mně při zábavě oddech není přán, já sílu mám a žádný prospěch z ní, srdečně přijat, každým odmítán F. Villon, Balada ze soutěže v Blois
V následujícím roce získal královskou milost a mohl se vrátit zpět do Paříže. Nezůstal tam však dlouho, vykradl fakultu a musel opět utéct. Putoval po celé Francii po zámcích, nikde dlouho nevydržel. Za další zločiny byl odsouzen několikrát k smrti oběšením, na přímluvu mocných mu byly tresty prominuty. Po návratu do Paříže opět loupil na Sorbonně, jeho fakulta mu odpustila.
Známý život Francoise Villona končí v roce 1463, kdy byl naposledy odsouzen k trestu smrti oběšením, ten byl zmírněn na desetileté vyhnanství. Villon zmizel a další zprávy o něm jsou jenom domněnky. Nejpravděpodobnější je, že kvůli své vážné chorobě brzy zemřel.
Dílo
V tom roce, jak jsem uved předem, v zabitém předvánočním čase, kdy v lese vlk se živí ledem a člověk doma držívá se, jak v mrazu po teplíčku pase, zachtělo se mi zbavit pout, pout lásky vrytých v živém mase, než nadobro v nich uchřadnout. Vrátím zas srdci jeho vládu, přestože stále vidím ženu, co dala souhlas k mému pádu a z krve ji už nevyženu. Svolávám pomstu v božím jménu a v nářku vzývám Venuši, ať neplatím tak krutou cenu, ať sejme mi cejch na duši. F. Villon, Malý testament
Francois Villon chtěl být od dětství básníkem. Zároveň však věděl, že nedokáže psát v duchu dvorského lyrismu, když je mu zima, psát o prosluněné louce apod. Byl velmi dobrým pozorovatelem života. Způsob života se stal inspirací jeho básní. Dokázal dokonale vyjádřit pocity člověka pohybujícího se na okraji společnosti. Svá největší díla napsal při velkých událostech svého života – návrat z vyhnanství, čekání na rozsudek… Bývá označován za prvního moderního básníka, přihlásili se k němu francouzští prokletí básníci 19. století. Jeho básně mají dokonalou formu, vytvořil tzv. francouzskou neboli villonskou baladu.
Závěť je nejvýznamnějším dílem francouzské středověké poezie. Obsahuje přes 2000 veršů. Vnitřně sjednocujícím prvkem Závěti, který vytváří její neopakovatelnou originalitu, je parodické mísení vysokého a nízkého stylu, setkáváme se s ironií a výsměchem. Často využívá oxymóron – slova, která si navzájem protiřečí. Do protikladu se například dostává církevní požadavek chudoby a čistoty se světským požadavkem příjemného života, středověké opovržení krásou ženského těla a touha po smyslových rozkoších.
